22. týdeníček 2016 – zápisy a fotky mého týdne

Velké věci z mého uplynulého týdne (30.5. až 5.6. 2016). Všechny nejsou doslova velké. Ale pokud si člověk dokáže užívat maličkostí, tak i nepatrná  chvilka ze života stojí za zmínku.

« Zobrazit všechny týdeníčky »

Pondělí

Mamka Hanka už má pěkně velké bříško, což je ideální čas na těhotenské fotky. První snímky jsme pořídili na Žuráni, odkud nás vyhnala varovná přeháňka.

Dešti jsme ujeli do lomu Hády, kde svítilo sluníčko a vzniklo taky pár fotek. A byla to sranda.

 

Taky čekáte miminko a rádi byste pupíkatou vzpomínku? Napište a určitě se dohodneme. A nebo vlastně nemusíte ani čekat sviště 😉

Úterý

Zítra odlétáme do Norska!

Připravuji si pytlík se snídaňovou směsí (asi 10 ingrediencí) na 14 dní v divočině. Balím krosnu, která snad nikdy nebyla tak velká. Obzvlášť, když kolem ní omotám karimatku a potravinářskou folii kvůli přepravě letadlem.

 

Po nákupech a přípravách, zasloužené kafíčko ve Spiritu. Výhled se oproti minulému týdnu moc nezměnil 😀 Následující dva týdny budu pít turka z ešusu – za to výhledy budou stát za to!

Dneska se vyplatilo jít na ty dvě hodiny do práce. Mám super kolegu s unikátním stylem děkování za výpomoc v práci 😀 . Tyto dvě lahvinky mi se slovy „dobrou chuť!“přivezl kurýr Rohlik.cz 😀 Díky Hanes!

Středa

1. den dobrodružné cesty po Norsku – přílet

Kamarádi, sen se stává skutečností, letím na 14 dní do norské divočiny!

S 19,8 kg těžkým batohem na zádech a 8 kg lehkým příručním batohem na břichu, podávám si ruku s Michalem, mým spolucestovatelem. Je brzy ráno, brněnské hlavní nádraží se teprve probírá z kocoviny. Stojíme u Grandu a čekáme na Honzu, který nás poveze do Prahy. Dosud neznámého řidiče Honzu jsem domluvil před pár dny přes portál pro spolujízdu BlaBlaCar.cz. Cesta do Prahy nás tak vyšla na 155 Kč, nemačkali jsme se ve drahém autobuse, pokecali jsme a vystoupili skoro na letišti.

Dálnice D1 je nepředvídatelná, proto jsme tu raději tři hodiny před odletem.

Spousta času na zvážení batohu a hledání zapalovačů, které mám neznámo kde. Musím je totiž mít u sebe na palubě a ne v odbaveném zavazadle. Nechápu proč.

U odbavování se seznamujeme s Bárou a Mikem, ti s námi stráví první týden cesty. Bára si mě dva dny před odletem našla na internetu a zjistila, že letíme ve stejný den. Stejným způsobem jsem já našel Libora, který už měl v Norsku objednané auto. Tak proč se nepodělit o finance a procestovat jižní Norsko společně? 🙂

Libora potkáváme až za odletovou bránou. Náš Boeing 737 je nachystaný, krásné letušky nás vítají na palubě.

Poslední minuty před odletem a Bára s Mikem ještě nejsou na palubě. V tom se jako poslední ocitnou na palubě s litrovou lahví slivovice z duty free 😀 . To jsou moji lidé, říkám si 😀 .

Dobrodružství začíná.

Kapacita letadla není naplněna, na poslední minuty jsem si přesedl k oknu. Let netrvá dlouho. Po dvou a půl hodinách přistáváme v Bergenu. Bolest uší ze změny tlaku naštěstí za chvíli přestalo.

První kontakt se Skandinávií. Sestava naší cesty: Já, Michal, Bára, Mike, Libor. A bagáž.

Vítá nás typické norské počasí. U nás bych to nazval vlezlé sychravo, pro místní nic neobvyklého. Naštěstí pro nás, vyhlídky do dalších dnů jsou příznivé.

V okolí letiště marně hledáme schovanou kartuši s plynem. Plynové bomby nesmí do letadla, proto je občas někdo schová v okolí letiště a na internet napíše polohu. Dnes byl někdo rychlejší.

Nasedáme do téměř nového Fordu Focus, který jsme půjčili na letišti od společnosti Hertz a vyjíždíme do Bergenu pro plynovou bombu. Po chvíli bloudění parkujeme u velkého obchodního centra. Fascinuje nás vychytaný světelným systéme, který ukazuje obsazenost parkovacích míst. Nad každým místem je dioda, která svítí zeleně, když je místo volné a jakmile na místo zaparkuje auto, rozsvítí se dioda červená. Chytré.

Kupujeme 450 ml kartuši Primus za 99 NOK (1 NOK = 2,9 Kč). Dobrá cena na místní poměry. Říká se, že pokud v Norsku najdeš v obchodě potraviny s prošlou lhůtou, máš to zadarmo. Samozřejmě jsme hned začali běhat po obchodě a kontrolovali datum expirace. Dva velké jogurty a dort asi den po datu spotřeby je náš úlovek.

Na pokladně nás ale odmítají s tím, že zboží nemají jak odečíst či co. Mohou nám zboží dát akorát za poloviční cenu. Nevadí, zkusíme to jinde. Aspoň byla sranda 😀

Počasí je vlezlé, ale jsem líný si převléct kraťasy.

Zavaleni bagáží, vyjíždíme na dlouho cestu na úpatí národního parku Hardangervidda. Očarovaní jeho sílou, zastavujeme u jednoho moc pěkného vodopádu.

Asi 80 kilometrů od Bergenu zastavujeme u velkého vodopádu Steindalsfossen. Norské názvy čehokoliv se mohou zdát na první pohled složité, ale většina z nich je složena z více slov. Fossen znamená vodopád.

Člověk může projít přímo pod obrovským množstvím dunící ledové vody, aniž by ho osprchovala.

Štěstí.

Skoro jako v Alpách.

Je 20 hodin, na parkovišti baštíme lehkou večeři a nasedáme zpět do auta, za pár minut nám jede trajekt.

Trajekt nás převeze přes fjord Hardangerfjorden. Využili jsme liduprázdna v podpalubí a dostali se málem až do strojovny 😀 .

Nastupujeme v Tørvikbygd a za dvacet minut kotvíme v městečku Jondal. Miluju tu jejich typickou architekturu.

Úzkou silnicí sotva pro jedno auto (nutno dodat, že jsme ještě neviděli jediný výmol), ukrajujeme poslední kilometry dnešní cesty. Zastavujeme, protože výhledy jsou neuvěřitelné.

Je 22:30 a světla je jako ve dne. Je takové tlumené, jako přes polarizační filtr. To je polární den v Norsku.

Zaparkovali jsme na krásném travnatém plácku kousek od silnice. Z jedné strany břeh fjordu, z druhé hora a desítky vodopádů.

Pohled z našeho odpočívadla. Začínám to tu milovat.

Poprvé využíváme zákona, který všem umožňuje přečkat noc (stanovat) kdekoliv, kde to není vyloženě zakázáno.

Je půlnoc, stojíme před stany a popíjíme medovinu. Po chvíli nám dojde, že nemá smysl čekat na tmu, ta dnes nepřijde.

Čtvrtek

2. den dobrodružné cesty po Norsku – Trolltunga

Předpověď se naplnila. Je nádherné slunečné ráno. Opar stoupá nad fjordem i horou s vodopády.

 

Nedočkavost mi nedá spát, vstávám jako první před sedmou ranní, svěží a celý v očekávání, co přinese dnešní den.

Ozývá se rána a z hory se utrhla menší lavina.

Po snídani beru do ruky prut a nahazuji gumového červíka do slané vody. Na páté nahození cítím škubnutí. Ryba je na háčku.

Splnil se mi sen. Vždycky jsem chtěl rybařit v Norsku. Není to sice metrová treska, ale pro splnění snu to stačí 🙂 Aspoň vím, že bychom hlady neumřeli. Za malou chvíli chytám další maličkou.

Aniž bych musel, zkouším nový filtr na vodu Sawyer. Funguje perfektně, pitnou vodu mám okamžitě. Po ranní hygieně v ledové řece, balíme stany a opouštíme komfortní zónu – a to už v autě, vzadu se totiž mačkáme tři.

Za dvě hodiny jsme na výchozím bodě k nejznámějšímu skalnímu útvaru v Norsku, ve vesničce Tyssedal. Do poloviny června se doporučuje na cestu k Trolltunze vydávat s průvodcem a před desátou dopolední. Máme začátek června, 12:45 a my teprve opouštíme parkoviště.

 

Úvodní strmý kilometr jsme šli 45 minut. Převýšení je vysoké, o tom nás nemusí přesvědčovat ani informační tabule se zlobivým trolem. Schody z obřích kamenů zde stavěli šerpové z Nepálu. Ještě nedávno se mohlo jít po schodech vedle staré železnice, ta je ale bohužel ve špatném stavu a je na ni zákaz vstupu.

Čeká nás přes 12 hodin náročná cesta plná přírodních krás a technických úseků. Jedno zaváhání může vést k tragédii, to musí mít každý na paměti.

Ještě nezačala hlavní turistická sezóna. Nahoře je několik metrů sněhu, který taje a v podobě zrádných bystřin si razí cestu do údolí.

 

Nejkrásnější příroda, kterou jsem kdy viděl. Pravá divočina.

První náročný výstup střídá nebezpečný přechod rozbouřené řeky, který mě stál suché boty. A nejen mě. Dlouhou dobu hledáme vhodné místo pro přechod, nakonec se rozhoduji opatrně přejít v botách. Proud je ale tak silný, že mi voda do bot teče vrchem.

Naštěstí, moje nové boty s Gore-Texem mě velice mile překvapily. Než jsem se nasvačil, boty byly z nejhoršího venku. Vyměnil jsem ponožky a můžu pokračovat. Ty promočené suším na batohu.

Kdo promarnil předchozí příležitost k promočení, zanedlouho přichází další. Řeka je opravdu divoká a razí si cestu kudy chce. Člověk musí přemýšlet, kam skočí, nebo je mu to úplně jedno, protože už má v botách mokro.

A další řeka. Bára už mokré boty neřeší, ostatní spekulují nad nejlepší cestou 😀 .

Příroda je tady tak obří. Vše má mnohem větší rozměry. Jen my jsme tak malí.

S výškovými metry přibývá i těžký sníh. Neztrácíme úsměvy a stále stoupáme.

Cože?! Dítě místo batohu? Respekt této ženě. A respekt nám, že jsme zdolali další převýšení.

V tomto úseku všichni ztrácí poslední naději na sucho v botách. Kromě Libora 😀

   

Zrádně tenký led pod vrstvou sněhu mě zaskočil v nejméně vhodnou chvíli. Chystám se na skok a ledová krusta povoluje, propadám se až po kolena do ledové vody. Na dno jsem nedosáhl, naštěstí jsem se zapřel lokty. Kdo ví, kam až bych se propadl. Pochopitelně, ušité návleky na boty od mámy nezabránily potopě. Čeká mě asi devět hodin v mokrých botách. Paráda!

Sny se plní jen optimistům. Pesimista nepřejde hned první most, protože je přesvědčen, že spadne. Chachá, tak proč rovnou nejít po spadlém mostu! 😀

Výhled na jezero Ringedalsvatnet. Tento pocit nelze popsat slovy.

Když radost je větší než gravitace.

Nikdo z nás si nepřipouští, jak nebezpečným úsekem procházíme. Silný proud vody vtéká pod vrstvu sněhu, která se může každou chvíli propadnout, jako se stalo nedávno. Je dobře vidět, kudy vedla stará pěšina.

Úzce prošlapaná pěšinka ve sněhu nás provází jedním nádherným místem za druhým.

Další velmi nepříjemný úsek, kde jeden chybný krok mohl znamenat konec zábavy. Navátý sníh tady vytvořil nebezpečnou propast, musíme si navzájem pomáhat.

Turistů moc nepotkáváme, a když už, tak nás míjí v protějším směru s dotazy, zda budeme na Trolltunze spát. Jdeme opravdu pozdě, ale slunce je stále vysoko.

Sníh taje rychle a tvoří hluboké propadliny plné vody. Častokrát musíme prošlápnout novou cestu. Každý krok je náročný, ale proto jsme sem přišli.

Dokázali jsme to! Je 19:40 a po sedmi hodinách cesty se moje nohy dotýkají vysněného cíle. Trolltunga! Mýtický sklaní útvar vodorovně vyčnívající ve výšce 700 metrů ze skály.

Na špičce trolího jazyka, kde hormony štěstí dosahují maxima.

 

Trolltunga (trolí jazky) je jedno z turisticky nejatraktivnějších míst v Norsku. Do nedávna jsem na něj koukal s otevřenou pusou nad časopisem nebo internetem.

Trolltunga je velice často zahalena mlhou a turistům se nedostává tak nádherného výhledu jako nám.

Pozdním příchodem jsme si zajistili volný přístup a čas na fotografování. Jindy, v turistické sezónně se čekají dlouhé fronty. Měli jsme i čas na nejednu společnou fotku. Nápis PIVO se nám moc nepovedl 😀

Jestli odtud někdo někdy spadl? Ano.

Trolltunga se s námi loučí světelným úkazem na obloze. Parhelium je barevná skvrna na obloze, která vzniká lomem paprsků světla procházejícího bočními stěnami ledových krystalků ve tvaru destiček.

Po hodině odpočinku a rozjímání, vydáváme se na cestu zpět, která netrvá tak dlouho. Zvládáme ji za pět hodin. Každý už se těší na suché ponožky.

Závěrečné prudké klesání je náročné na kolena. Půlnoční trek za světla má něco do sebe.

V lese si svítíme čelovkou, kromě Michala, který zvolil metodu opičí dráhy 😀

Konečně jsme na parkovišti. Je po jedné hodině ranní a padla největší tma. Sundávám boty a dopřávám nohám úlevu. Bez puchýřů se to neobešlo.

Na parkovišti jsou naštěstí otevřené toalety, kde se člověku při troše snahy podaří vykoupat v umyvadle 😀 Vlasy se ale blbě suší v sušáku na ruce. Pořád musím držet ruku před čočkou.

Obdivuju Libora, který je ještě schopný hodinu řídit a hledat vhodné tábořiště směrem k Oddě. Parkujeme na břehu hlasité řeky stavíme stany

O půl čtvrté ještě vařím a málem usínám s obličejem v nudlové polévce 😀 Byl to hodně náročný den.

Pátek

3. den dobrodružné cesty po Norsku – Národní park Folgefonna a ledovec Buerbreen

Brzy ráno mě probouzí dusno ve stanu, svítí sluníčko a bude pěkný den. Našli jsme to ale pěkný flek na stanování.

Rozespalým „hello“ zdravím snídající slečnu před dodávkou, která tu stála už před naším nočním příjezdem.

S Michalem si vychutnáváme snídani v trávě a opalujeme se. Na sluníčku mi pěkně zasmrádla voda v lahvi.

Únava ze včerejšího výstupu je znát, teprve okolo třetí odpolední se vydáváme na túru k ledovci Buerbreen. Stany i auto necháváme v kempu.

Je pařák, jdu bez trička, abych si mohl krásně spálit ramena 😀

Vstupní brána k ledovci Buer.

Pase se tady spousta oveček. Když paní domácí zjistila, že se dostaly na její zahradu, normálně je zvedla a přehodila přes plot. To jsme koukali. Ovce se ale oklepaly a tvářily spokojeně, asi jsou zvyklé.

Cesta podél řeky z ledovce je lemována až stovkami malých i velkých mohyl z kamenů. Poté začíná mírné stoupání lesem s dalšími ovečkami.

 

Kde les končí, sranda začíná. Silný proud řeky s sebou snesl dřevěný most a rozmetal ho po okolí. Bára se toho nebojí a bosou nohou nám ukazuje cestu. Voda je ledová, necítím prsty na nohou 😀

 

Vlevo nahoře nade mnou je již vidět ledovec Buer.

Roztátý sníh za sebou nechal jen polámané břízky.

Stezka vede skalnatým úsekem, přes řeky, potoky, mosty, spadané klády. Při šplhání po skalách nám pomáhají lana. Máme štěstí na počasí, za mokra by to bylo mnohem víc „o hubu“.

Těsně pod dosažením ledovce potkáváme mladý pár z dodávky a zjišťujeme, že jsou Češi! 😀 Do teď jsem na ně mluvil anglicky 😀 Večer uděláme oheň, domlouváme se.

Jsme tu! U 3. největšího ledovce v Norsku. Vlevo jsou vidět stopy po valících se kamenech. Rolling Stones! 🙂

V nejširší části dosahuje led až 300 metrové tloušťky! Dýchá z něj pěkná zima.

Na úpatí ledovce stojí tato malebná útulna. Je otevřená a slouží k odpočinku nebo nouzovému noclehu. Nám slouží jako kuchyň a jídelna. Jen tak jsem se s tím ešusem a vařičem netahal.

Jen škoda toho bordelu, který se lidem nechce nosit dolů. Do teď bylo všude naprosto čisto.

Chceme si na ledovec sáhnout, ale rozbouřená řeka nás dál nepustí. Navíc jsou tu varovné tabule, vstup k ledovci je bez průvodce zakázán.

I přesto je úžasné stát tak blízko. Ledovec je obrovský.

 

Ostatní šli už do kempu a pojedou nakoupit do Oddy. Přeci jenom už je zase 19 hodin a v těch kraťasech mi není nejtepleji. Sestupujeme zpět do údolí.

Most přes minulost.

Sekundová expozice.

V zalesněné části baštíme šťovík, je fajn myslet na tu nakyslou chuť, než na bolavé puchýře na achilovkách.

Kapradí je zde nezvykle zelené.

Zpátky v údolí potkáváme tyto plaché přežvýkavce. Je to tele Skotského náhorního skotu.

Takto si tady žijí. Krásný dům obložený dřevem a Volvo před ním.

Poslední kilometry sbíráme klády na oheň. Potkáváme volně se pasoucí polodivoké koně. Jsou tu odjakživa doma, je to fjordské plemeno a jsou úžasní 🙂

Večer trávíme společně u ohně. Kamarádi z Čech jsou super. Jedou z výstavy ve Švédsku zpět domů a objíždí norské krásy. Je skvělá atmosféra. Hory okolo, řeka hlasitě šumí, oheň praská. Vaříme a opékáme špekáčky, popíjíme řekou vychlazené pívečko Hansa.

Teprve teď mám čas si v duši uvědomit, že jsem opravdu tady. Jsem v Norsku, abych ho viděl, cítil a prožil.

Je to skvělý.

Pivo je mi vzácné, jedna plechovka na večer není obvyklá. Ale v tomto případě jedno pivo za 80 Kč stačí. Dopíši deník a jdu spát, jsem unavený, šťastný a plný dojmů.

Sobota

4. den dobrodružné cesty po Norsku – skalní kazatelna Preikestolen

Je půl 5 ráno a budí mě podivné šramocení před stanem. Sakra, to už jsou ostatní vzhůru a balí se? Pomalu rozepínám zip, jedním okem vykouknu ven a zděsím se. Ani ne metr před hlavou mám obří chlupatou nohu s kopytem.

Divoký kůň si pochutnal na našem odpadkovém koši a chystá se na stanový kolík. Panečku, takový budíček jsem nečekal 😀 Odpadky jsou po celém tábořišti a můj ešus je rozšlapaný 😀 Očividně jsme jim zalehli jejich oblíbenou pastvinu.

Budí se i Michal malým úplatkem si získává nového kamaráda.

Už jsme kamarádi a zvládáme i společné selfie 🙂 To nám ten den krásně začíná.

Po zdlouhavém balení opouštíme pražské kolegy i koníky a vyrážíme do nedalekého města Odda. Radnice s knihovnou (Bibliotek, jak říkají místní) je otevřená i v sobotu, takže dobíjíme baterky a sjíždíme internety.

Jsou tu na turisty zvyklí a mají čisté záchody, což je super!

Road trip nabírá směr k dalšímu přírodnímu divu Norska – Preikestolen. Úmorných 250 km v těsném autě si zpříjemňujeme zastávkami na zajímavých místech. Je výhoda cestovat autem. Zastavujeme u vodopádu Låtefossen. Jsou to dva mohutné proudy padající z 170 metrové výšky. Setkávají se pod mostem, který opouštějí jako jedna velká řeka.

Burácející voda nenechá nikoho na mostě v suchu.

Za několik desítek minut jízdy zastavujeme u tradičního roubeného kostela Røldal Stave Church.

Podle odhadů byl postaven někdy mezi rokem 1200 až 1250 a od té doby proběhla řada rekonstrukcí. Ta historie ale dýchá a voní. Doslova voní, protože dřevo je před škůdci a vlivu počasí chráněno přírodním epoxidovým nátěrem, který mi voní. Nevím přesně, asi je to pryskyřice s nějakou přísadou. Na slunci se rozpouští a krásně voní, alespoň mně.

Vstup do interiéru kostela byl poměrně drahý, proti si vystačím s fotkou ode dveří. Fascinuje mě střecha, která je celá z břidlice, jako na mnoha stavbách tady v Norsku. Břidlice zaručuje dlouhou životnost a je to 100 % přírodní materiál.

Padá na nás únava, ale pokračujeme v cestě. V přístavu Nesvik vjíždíme na další trajekt, který nás přepraví přes fjord do Hjelmeland.

 

Užívám si barvy tvarů.

Zastavujeme u obchodu, ve kterém jako obvykle hledáme konzervu tuňáka v oleji. Jako obvykle je vyprodaná. Ale! U kráječe na chléb je spousta odřezků a patek snad všech druhů prodávaného chleba! Nabírám plné kapsy, abych měl co zobat cestou. A hlavně, ochutnal jsem všechny chutě místních chlebů 😀 . Některé jsou i sladké, jak jsme se včera u ohně bavili o dochucování a celkově „prasení“ jídla.

Konečně jsme na místě. Po chvíli bloudění nalézáme parkoviště. Zvažujeme, zda se ještě dnes vrátit, nebo spát nahoře. Je 21 hodin a my se teprve vydáváme na cestu! Ostatní turisté nám jdou naproti – zpátky na parkoviště. Jdeme v plné polní, shodli jsme se, že nahoře přespíme.

Cestou opět potkáváme Američany z Tenessee, kteří stejně jako my objíždí nejkrásnější místa jižního Norska. Nezávisle na sobě se potkáváme snad na každém treku 🙂

Příroda je tu opět jiná, přitom stejně úchvatná. Terén je pohodový, řekl bych, že zatím nejschůdnější. Převýšení není tak velké a za necelé dvě hodiny přicházíme k cíli.

Místní cestovatel nám vypráví legendu o rostlině suchopýr, která hojně roste v rašeliništi chladného pásma severní polokoule.

Dle ukazatele jsme již za půlkou. Od vyhlídky nás dělí necelé dva kilometry do mírného kopce.

 

Na hladině ledovcového jezera se odráží stolová hora Norska.

Jsme tu! 22:30 přicházíme na kazatelnu Preikestolen. Na zástupy turistů je pozdě, pár jich tu je, ale ti zde budou spát, stejně jako my.

 

Preikestolen je obrovský kvádrovitý skalní blok vysunutý ze svislé skalní stěny a tyčící se 604 metrů nad modrou hladinou Lysefjordu.
Je jednou z nejvýznamnějších a nejnavštěvovanějších přírodních lokalit v Norsku, mnohými odborníky považován za jeden z velkých přírodních divů celé Evropy
Nepopsatelný pocit, stát tady nahoře a mít všechny ty hory a fjord na dlani. V klidu se posadit, poslouchat ticho a přemýšlet o nesmrtelnosti.

Nalézt vhodné místo na postavení stanu nám dělá problém. Všechna rovná místa bez bažin jsou již zabraná. Stany jsou roztroušeny všude. Z nouze se usazujeme na zdánlivě rovné skále.

Michal se pustil do stavění stanu, já se na to dneska vyprdnu a budu spát pod širákem. Rozbalil jsem karimatku pod skalním závětřím a budu doufat, že v noci nezmrznu 🙂 .

Místo trápení se stanem si v tichosti vychutnávám výhled na fjord v zapadajícím slunci. Je to neskutečné.

Usrkávám horký čaj a hlavou si mi honí samá pozitiva. Jsem příjemně unavený.

Už teď je mi jasné, že zima nebude ten největší problém. Tím budou komáři! Hlavu mám hned vedle mokřadu plného bzučících pijáků krve. Nejvíc mi vadí to úmorné bzučení, dohání mě k šílenství a promítá se i do snů.

Neděle

5. den dobrodružné cesty po Norsku – balvan mezi skalami Kjeragbolten

Uf, dožil jsem se rána, komáři mě nesežrali zaživa. Na snídani si vařím puding ze sušeného mléka, balíme kemp a jdeme najít naše spolucestovatele. Kvůli nedostatku místa pro stany jsme se včera rozdělili.

Na Preikestolen právě míří zástupy turistů, tomuto davovému šílenství jsme se včera naštěstí vyhnuli.

 

Kamarády jsme našli koupající se v jezeru. Po pěti dnech bez koupele, jsme nemuseli dlouho přemýšlet. Dvě holé prdele se za dohledu procházejících turistů, oddávají vodním radovánkám 😀 Ale jen na chvíli, voda je ledová. Na břehu máme spoustu diváků, hraje nám k tomu dokonce orchestr, asi nějaké narozeniny.

Cestu zpět na parkoviště bereme svižným krokem. Už je zase poledne a my ještě nejsme na přesunu k dalšímu divu Norska. Míříme na horu Kjerag, kde nedaleko uvízl kámen mezi skalami. Vzdušnou čarou je Kjerag kousek, ale musíme objet celý fjord Lysefjorden, proto nám cesta trvá 4 hodiny.

Ani trajektu se dnes nevyhneme, ale to neomrzí. Člověk se alespoň protáhne a nechá se ofouknout severním větrem od moře.

Po obří porci kuskusu na oběd na odpočívadle, pokračujeme cestou okolo národního parku Frafjordheiane. Silnice jsou po zimě otevřeny teprve krátce, provoz není skoro žádný.

Na parkovišti pod Trolltungou jsme od nějakých Poláků dostali lahvinku Sopilce. Takový sladký višňový likér. Inu, cesta je dlouhá a musíme si ji zpříjemnit, to my umíme 🙂

Konečně zastavujeme na placeném parkovišti nad vesnicí Lysebotn, kam vede zakroucená silnice. Parkovací automat nespolupracuje s platební kartou, platit tedy nebudeme 🙂 Před každým výšlapem musíme zhodnotit, jaké vybavení bude potřeba, jaké boty si obout a jaké oblečení na sebe. Jdeme nalehko, ale pevné pohorky a dostatek vody je základ.

Na parkovišti prohodíme pár slov se šíleným Čechem, s takříkajíc samozvaným panem Voňavkou 😀 . Už od parkoviště je obrovské převýšení po nepříjemném povrchu. Hladká skála klouže, lezeme skoro po čtyrech. Možná, kdybych vestoje natáhl ruku, dotkl bych se země.

Připadám si jako v zemi hobitů. Zelené údolí obklopené zasněženými horami, úzká pěšina se kříží s horskou bystřinou. Pohádkové místo.

Borůvky ještě neměly příležitost k dozrání, budoucí návštěvníci jistě budou mít z čeho doplňovat cukry.

Kjerag je vyhledávané místo base jumperů, pár jich tu i zemřelo. Jedny takové blázny jsme přistihli přímo před skokem.

 

Pár slov do vysílačky, plácnutí s kolegou a rozloučení s diváky. Poté skok do prázdna a dlouhý let. Padák se otevřel až mimo náš dohled. To musí být neuvěřitelný pocit.

Poslední úsek přecházíme několik sněhových polí. Cesta na Kejragbolten nám zabrala dvě a půl hodiny. Jsme tu, euforie!

Kejragbolten je balvan uvězněný mezi dvěma skalami ve výšce jednoho kilometru nad zemí (fjordem). Před balvanem je zasněžená pláň s ukrytou řekou tekoucí pod sněhem. Kámen není moc velký a stoupnout na něj, chce trochu odvahy. Ale když už člověk absolvoval tu cestu, proč si na něm trošku nezablbnout 😀 . Mozek člověku nedovolí dělat moc velké blbosti. Na fotografii zdánlivě velký výskok, bylo ve skutečnosti takové směšné povyskočení 😀 Kluzký písek na povrchu to jen zdramatizoval. Uklidňuje mě, že dosud prý z kamene nikdo nespadl.

A koho tady nepotkáme, Američany z Tenessee! 😀

Nechci to přehánět se superlativy, ale je to tady super 😀 . O takové přírodě se mi dosud jen zdálo.

Vodopádů jsme už viděli spoustu, ale tento je unikátní. Voda padá z kilometrové výšky!

 

Nutno dodat, že stále máme obrovské štěstí na počasí. Norsko je jedno z nejdeštivějších států na světě a nám zatím nepršelo ani jednou. Dokázal bych tady sedět s otevřenou pusou do rána, ale je čas vydat se na cestu zpět.

Sestup je náročný na kolena, nesmím se unáhlit a hlídám každý krok. V jednu ráno hledáme rovný plácek na stan. Hodně míst je promáčených, tající sníh vytvořil bažiny. Moje přenosné obydlí stojí téměř okamžitě, celý proces se tak nějak zautomatizoval.

Je chladno a trávu pokrývá rosa.

Jsem unavený, ale pár vět do cestovního deníku ještě napíšu. Možná zbytečně, tyto zážitky jsou totiž nezapomenutelné.