39. týdeníček 2016 – zápisy a fotky mého týdne

Velké věci z mého uplynulého týdne (26.9. až 2.10. 2016). Všechny nejsou doslova velké. Ale pokud si člověk dokáže užívat maličkostí, tak i nepatrná  chvilka ze života stojí za zmínku.

« Zobrazit všechny týdeníčky »

Pondělí

Povím Ti, to je divočina dneska. Za dva dny odjíždím na měsíc stopovat po Evropě a teprve dnes jsem se začal chystat a dokupovat věci. Ve Španělsku by mělo často pršet, koupil jsem si pončo – original Bundeswehr, ale raději z něj odstraním německé vlajky 😀 A budu najivně doufat, že pončo zůstane na dně batohu po celou cestu. Aktualizoval jsem lékárničku, nabrousil nůž a rozloučil se s mámou a tátou (to zní divně). Zítra vytisknu pohlednice a nakoupím jídlo. A taky bych se měl podívat na mapu, vůbec nemám plán 😀

Ten palec z opileckého pádu z kola mi pěkně natíká!

Stala se úžasná věc. Na Facebook jsem do různých skupin napsal o mém úmyslu vydat se stopovat do Španělska a po jižní Evropě. Ozvala se mi spousta lidí s nabídkou ubytování a hlavě Erik, který se rozhodl, že se svojí mámou sednou do auta a pojedou z Brna až do Španělska, kde půjdou Svatojakubskou pouť do Santiaga, kterou Erikova máma chtěla absolvovat už dřív. Moje fotka byl ten impuls, teď je to ta správná příležitost. Takže já se svezu s nimi rovnou do Španělska!

Úterý

Opět divočina. Jezdím křížem krážem městem a zařizuji poslední nezbytnosti před odjezdem.

Jo a vyfotil jsem si Bučiho na Polaroid, takže budu mít teď oba s sebou O:)

Obří batoh mám sbalený, váhově se přibližuje cestě do Norska před 4 měsíci. Nemůžu usnout, hlavou se mi honí milion myšlenek o mé velké cestě, která zítra vypukne.

Středa

1. den: Svatojakubská pouť do Santiago de Compostela a stopem po Evropě

Dnes je ten velký den. Jedu zažít jedno z největších životních dobrodružství. Na mysli mám tyto tři citáty, které mě budou doprovázet:

Ani když se vydáte po vlastních stopách, sami sebe nenajdete.

Nebojácnost je poznat až ve chvíli, kdy je o co se bát. Forest Trenz

Přátele máš všude na světě, jen jsi je ještě nepotkal. Tak jdeme na to!

Je krásné ráno, ideální na cestu do Španělska. Loučím se s pejsky, hážu batoh na záda a mé první kroky směřují do kavárny, kde už čeká Erik se svojí sestrou a mámou Miriam. U kávičky se seznamujeme. Čeká nás dlouhých 28 hodin v autě, ale nespěcháme. V 11:30 sedáme do auta a vyrážíme.

Netrvá to dlouho a stojíme. Dálnice D1 nezklamala 😀 Alespoň mám čas na studování průvodce Svatojakubskou poutí. Já do teď totiž neměl moc času zjistit si nějaké informace a vůbec neměl jistý plán cesty. Původně, než mi napsal Erik, jsem chtěl jet stopem do Benátek a odtud po velkých městech, které jsem si vytiskl na stopovací kartičky.

Jsem nesmírně šťastný, že jsem opustil komfortní zónu a vyrazil snad na nejšílenější cestu mého života.

Dvanáct hodin cesty je za námi. Jsme ve Francii, kde mají mnohem jasnější hvězdy.

Čtvrtek

2. den: Svatojakubská pouť do Santiago de Compostela a stopem po Evropě

26 hodin na cestě. Erik s Miriam se střídají v řízení, je to náročné. Měsíční krajina s rudou půdou Španělska nás vítá oblohou bez mráčku a 27 °C. Zdá se, že si o měsíc prodloužím léto 🙂

Je 15:15 a po 28 hodinové jízdě, konečně přijíždíme do našeho cíle – města Ponferrada v provincii León. 2 500 kilometrů je za námi, zbývá jen 250 km do Santiaga – teď už ale po svých. Když se řekne Svatojakubská pouť, dřív se mi vybavila dlouhá cesta, nejméně 800 kilometrů. Pravda ale je, že uznaná cesta poutníka je už od 100 kilometrové trasy. Alespoň budu mít potom více času na stopování ze Santiaga.

Jsme ztracení hned po příjezdu, je nutný první kontakt s domorodci v kavárně 😀 Na ubrousku namalovaná mapa nás potom dovedla k nedalekému albergue (hromadné ubytování pro poutníky) San Nicolás de Flüe.

Tato usměvavá paní nám to odstartovala. Stejně jako ostatní pomocníci, pracuje dobrovolně a bez nároku na výplatu. Od teď jsou z nás oficiální poutníci (peregrino), však na to máme papír! Tomu se španělsky říká Credencial del Peregrino, česky je to průkaz poutníka a stojí 1,5 €. Do tohoto průkazu se potom zapisují (v podobě razítek) významná místa, kterými jsme cestou prošli. V Santiagu se potom odevzdá, jako důkaz absolvované cesty.

50 centů jsem hodil do kasičky s nápisem donativo (dobrovolný příspěvek).

Takto to vypadá v luxusním albergue – svaté místo, připomínající lázně, kde unavení poutníci odpočívají, chladí si nohy, občerstvují se, ale i perou oblečení, vaří a očisťují tělo i duši. Všichni společně pod jednou střechou, což dává prostor pro sblížení. Buď tu zůstanou přes noc, nebo se ještě vydají ukrojit pár kilometrů z dlouhé cesty.

 

Na můj dotaz, zda si mohu zakoupit nášivku mušle (mušle je totiž symbolem poutníků) mi tato milá paní s úsměvem donesla obrovskou pravou mušli. Prý je už poslední a platit za ni nemám, když jsem dal donativo. Do mušle jsem nožem udělal dírku, protáhl jí provázek a už se mi houpe na batohu. Mám radost 🙂

Na obrovském parkovišti nebylo problém nechat auto. Batohy na záda a vyrážíme. Co jsme zapomněli v Brně, to potřebovat nebudeme. Od teď jen já a mých 22 kg majetku na zádech.

Pouť je výborně značená, procházíme Ponferradou a nemůžeme se ztratit. Žluté mušle, udávající směr, jsou na každém kroku. Zdravíme se s jinými poutníky, ještě jich tu není tolik. Každý si jde svým tempem.

Za městem následuje další a další vesnice. Medově sladké fíky jsou nejlepším zdrojem energie. Ruce mám ulepené, rty se mi slepují, ale miluju to 🙂 Hrušky už tak dobré nejsou, proto jich tu na stromech roste tolik. Svatojakubská pouť přináší ovoce 🙂

Exotické názvy malebných vesniček ve mně budí objevitelskou touhu. Je tu hodně domů s nápisem Se Vende – na prodej. Jo, mít tu domeček, za ním pastvinu, ovečky a kravičky a pěstovat zeleninu. Tak to tu dělají. Jedna taková zahrádka mi urodila večeři. Až přezrálá rajčata a papriky mi nedovolily mít černé svědomí – vždyť by to všechno stejně shnilo! Už byl nejvyšší čas na sklizeň. A tak budu večeřet s dobrým pocitem, že jsem zachránil španělskou úrodu 😀

Hned v prvním baru přicházím na to, že komunikace s místními bude oříšek. Ale pokud jde o víno, vždy se domluvím. Víno je tu levné a výborné – můj úmysl o měsíčním abstinování se tedy rozplynul hned první den pobytu ve Španělsku. Nu, bude se mi tu líbit.

Místní jsou přátelští, s úsměvem zdraví Hola! nebo přejí šťastnou cestu zvoláním Buen Camino! Musí to mít rádi, když bydlí na hlavní poutní trase do Santiaga. Oni na to totiž hledí z duchovního hlediska. Váží si poutníků, protože poutník jde v tu chvíli Cestu i za něj.

Hlavním stavebním materiálem je tu kámen – to aby se v létě neusmažili horkem.

Prvních deset kilometrů Svatojakubské pouti je za námi. U albergue La Medina pro dnešek končí naše cesta. Vyzouvám si boty a dopřávám nohám odpočinek, asfalt jim nedělá dobře. K dokonalosti okamžiku si objednávám další dvojku bílého.

Mohl bych se tady pohodlně ubytovat za 10 €, jako to udělal Erik s mámou, ale nemám k tomu důvod. Neprší a snad ani nebude. Tato cesta je (trochu) o nepohodlí a já jsem na to připravený, proto nesu tak velký batoh.

Dopíjím a loučím se s parťáky. Jdu hledat spaní za vesnici a ráno se opět sejdeme. Slunce se schovalo, zapínám čelovku. Tady to půjde, je tu nějaká ohrada, zvíře žádné nevidím, tak snad nevidí ani mě 😀

Z poctivě nakradených surovin si vařím skromnou, ale dobrou a teplou večeři. Už vím, proč tam těch paprik bylo tolik – letos byla extrémně pálivá úroda 😀 Zloděj byl vytrestán (a vzpomene si určitě i zítra). Říkejme tomu třeba španělská pomsta.

Symfonii cvrčků narušuje jen nedaleká dálnice. To mi ale nahrazuje vizuální pohled na věc – jasná obloha plná hvězd.

Nejsem tu sám.

Pátek

3. den: Svatojakubská pouť do Santiago de Compostela a stopem po Evropě

Jsou 4 hodiny ráno a probouzí mě obrovská zima. Mám chuť schoulit se do klubíčka a čekat na první sluneční paprsky jako na smilování. Spacák mi to však neumožňuje, a tak se dál klepu. Nemám ani sílu vstát a obléct se.

Rosa a kosa, batoh i spacák mám mokrý. První noc na španělské půdě byla vyčerpávající, stejně jako předešlá noc v autě. Což, mohl jsem taky spát pěkně na matraci v teple a suchu, ale ne.

Scházím dolů do vesnice, ze které se ospalým tempem vynořuje jeden poutník za druhým. Mezi nimi jdou i moji kamarádi. A tak jdeme napříč vinnými sady a snídáme z darů země – fíky a červené hrozny, bez nadsázky, lepší víno jsem v životě nejedl. Tu šťavnatou a plnou chuť nezapomenu.

Domácí pálenka je taky příjemná společnost na cestu.

V každé vesnici je cítit silná náboženská víra. Však 99% poutníků jde Cestu právě kvůli náboženským důvodům. To není můj případ, já jdu kvůli poznání – sebe samého, míst a lidí. Toto místo bylo opravdu zvláštní, místnost plná náboženských artefaktů. Ještě nikdy jsem neviděl panenku Marii zmalovanou jak dvacítka z Tabarinu a Ježíše v průhledné rakvi.

Španělské vesnice jsou tak fotogenické! Jedna jako druhá, každá má svoji smečku potulných psů i koček, dlážděné a čisté ulice. A mají vtipné, exoticky znějící názvy 😀

  

Není nad to, koupit si čerstvý, ještě teplý bochník chleba z místní pekárny, vypláznout se uprostřed vinice a rušit špačky chrumkáním křupavé kůrky. Se škvarkovou pomazánkou, to je teprve stolování, me gusta!

Obyvatelé na vesnicích jsou staří lidé, mladí pracují spíše ve velkých městech. Bože, tady bych mohl strávit hodiny a hodiny jen focením. Španělský venkov mě okouzlil.

Potvrzuji rčení, že čím méně lidé mají, tím více dají. Tento štědrý pán, nám dal tolik fíků, co se mi do kapes vlezlo. A jakou měl radost, že nám mohl udělat radost. O tom to je. O takových krátkých setkání, které se už nikdy nebudou opakovat, ale zanechají v člověku hřejivý pocit lidskosti.

Podél cesty je spousta malebných kaváren a vináren. Poutníků si tu opravdu váží, je tu běžné, že v podniku dostane návštěvník mističku (někdy jich je více), s různými pochutinami. Nejčastěji jsou to arašídy, olivy nebo brambůrky, okurky nebo cibulky. Nutí nás to pravidelně odpočívat a udělat si pohodičku a třeba i prohodit pár slov (nebo přihnutí pálenky) s jinými poutníky. Vesnici střídá další vinný sad, kde nastal čas sklizně. Haha, to mě pobavilo, každý kukuřičný klas chrání rozříznutá lahev.

 

Všude víno, vše pod dohledem boha.

Cestu mi hodně zpříjemňuje hudba. Hned se člověku šlape rychleji a veseleji 🙂

Psů a koček je tu habaděj.

Ve vesnici Pereje jsme potkali Čecha, který chtěl jít pouť z města Bilbo, ale vyhnala ho zima, tak se přesunul ze severní cesty Camino del Norte na Camino del Frances.

Už přicházíme do města Villafranca del Bierzo. Ono vlastně, ani staří lidé se tu nenudí. Vzhledem k tomu, že mají domy na hlavní trase do Santiaga, minimálně půl roku tu mají pěkně rušno, hlavně v červenci a srpnu, kdy se na pouť vydává opravdu hodně lidí. Říjen je vhodnější doba.

Na některých poutních místech sedí dobrovolník, který dává poutníkům razítka do Credencialu. Jinde jen prostě leží razítko s návštěvní knihou a kdo má zájem, může zaznamenat svoji návštěvu. Zapsaní jsou tu poutníci opravdu z celého světa. Takto třeba vypadá další albergue se společnou místností, prodejnou a sprchami. Odpočinuli jsme si, doplnili tekutiny a opět vyrazili.

 

Unavení poutníci v albergue. Někteří už vypadají jako zombíci. Po třiceti dnech chůze kulhají, ale jdou stále. Za maskou strhaného obličeje se to všechno odehrává.

Zdejší architektura má taky něco do sebe.

Dvě tváře poutníka. Buď jsi šťastný, nebo se snažíš být.

Ochrana proti sluníčku nebo škůdci, nebo po požáru? Nebo umčo? 😀

Nejčastější domácí mazlíček tu není pes nebo kočka. Je to moucha. Lítá jich tu požehnaně a nejraději mají zpocené poutníky. Už vím, jak se cítí koně, chudáci. Druhý den na cestě a už začínám mít povědomí, o čem ta Cesta je. O pokoře, uvědomění, poznání a potu.

Dnešní cesta byla z 80% asfalt = peklo pro chodidla. Závěrečná etapa podél silnice, nic moc záležitost.

A takto se odpočívá po deseti hodinách chůze. Je znát, že na peregrinos nechtějí zbohatnout, naopak, kdo má průkaz poutníka, dostane slevu. Wi – Fi zdarma na ubytovnách je samozřejmostí. Jsem tak stále ve spojení s domovem. Ubytovny pro poutníky jsou v každé vesnici a cena za jednu (víc není ani povoleno) noc se pohybuje okolo 5 (za státní) až 15 (soukromé) Eur. Církevní mohou být zdarma nebo donativo (dobrovolný příspěvek). Jsme ve vesnici Trabadelo a Erik s Miriam zde zůstanou přes noc. Já se posilním a půjdu hledat svůj nocleh.

Opouštím své kolegy a vydávám se hledat místo na spaní. Ženou se mraky a dělají mi starosti.

Pokud bych měl jednou fotkou vyjádřit španělský venkov, pak je to tento snímek:

Tato bábuška sice neumí ani prd anglicky, ale na ruce ukazuje tři prsty a ukazuje směr camino. 3 kilometry do další vesnice, pochopil jsem. Prohodili jsme pár lingvistických fórků a já šel.

 

Cesta mi připravila překvapení. Dnes budu spát v suchu a možná i teple! Objevil jsem velké boxy pro koně, dřevěnou stáj s několika kotci. A jeden z nich je náhodou otevřený! Mám takovou radost z mého nálezu, že to otáčím zpět do vesnice a jdu oslavit svůj úspěch 😀

Zalezl jsem do malebné kavárničky s ubytovnou v prvním patře. Už od dveří mě hosté (poutníci) vítají jako starého kamaráda. Je to milé 🙂 U vína píšu deník a přemýšlím nad zítřkem. Plán je jednoduchý – chodit 😀 Čeká nás převýšení a možná i déšť.

Je čas, každá minuta spánku se bude zítra hodit. Hosté, ani obsluha mě nechtějí pustit ven! Prý: „Do you have tent? No?! Where are you gonna sleep?“ Nechci prozradit svůj nový příbytek (nemám rád nečekané návštěvy), proto odpovídám „I don’t know, somewhere!“ – „OK man, Buen Camino!“

Sluneční brýle měním za čelovku a vesele nevinně ovíněn si to kráčím k mému novému hotelu. Něco mi mňouká pod nohama! Kotě moje zlaté! To se muselo narodit snad včera, je tak maličké. Chce jít se mnou. Nu, kotě asi není ideální parťák na pouť, ale v noci by moha hřát 😀

Sakra, já citlivka, už se vidím, jak jdu 200 kilometrů a pak 14 dní stopuju s kotětem. Naštěstí za chvíli přišel nějaký místní amigo, chvíli něco brblal španělsky, zatímco já se jen smál. Pak popadl kotě pod paži a odešel 😀 Uf, mám po starosti.

Tak, jsem doma. Pravda, jsou tu pavouci (Barboře by se tu líbilo) bobky, prach, špína a mouchy a kdo ví, co všechno za humus, ale je tu sucho a mám střechu nad hlavou! A navíc, kdo může říct, že spal v koňské stáji? 😀

A je to tu. Jen, co jsem dojedl večeři (stejně, jako včera kus kus s rajčaty a pálivou paprikou), zvedl se vítr a začalo pršet. Déšť řinčí na plechovou střechu, děkuji za ni! Proti nevítaným hostům přivazuji dveře zevnitř padákovou šňůrou. Usínám se sluchátky v uších, dohrává písnička Get Lucky.

Bouřka může začít, dnes spím v luxusním albergue!

Sobota

4. den: Svatojakubská pouť do Santiago de Compostela a stopem po Evropě

Typické ráno poutníka? Slivovice a cigárko! Dnes už naposledy, je dopito 🙁

Je to skvělý, v noci se vypršelo a teď je jasná obloha. Hodinku kráčíme s prázdnými žaludky. Snídáme až v další vesnici a pak hurá do kopce, stoupání je na programu dne.

Přírodní kartáček Yoni v akci.

Pár fotek místní fauny a flory.

Miriam našla vlastní albergee 😀

 

Španělský venkov.

Tady mi trošku zatrnulo, když se proti mně rozběhl. Naštěstí zatím potkáváme hodné psy.

Na pouť si člověk může pronajmout průvodce. Viděli jsme jednu hodně starou paní, tipoval bych klidně přes 80 let. A šla si to mnohdy i rychleji, než ostatní. Po cestě člověk zažívá všechny emoce a lze je i vyčíst z tváří ostatních, je to upřímná Cesta – od radosti po bolesti.

  

Největší převýšení, musel jsem to dát na jeden zátah bez zastavení, jinak bych to už nemusel rozchodit. To mě baví, konečně parádní terén. A puchýře už mám taky parádní, ale to z toho asfaltu. Ty výhledy za to stojí.

Vstoupili jsme do známé provincie Galicia. Do Santiaga zbývá ujít 160 kilometrů. Mám asi hodinu náskok, objednávám si kávu a dělám si pohodičku v krásné kamenné vesničce. Je to tu trošku víc turistické, ale je tu opravdu nádherně.

Při kupování nášivky španělské vlajky a odznáčku Camino de Santiago, se mě prodávající amigo zeptal, z jaké jsem země. „La Republica Checa“, povídám. On se otočil a podává mi odznáček s mušlí a naší vlajkou. Milé gesto, asi reakce na to, že jsem si koupil španělskou vlajku  🙂

Dnes se je to lepší, konečně nejdeme po asfaltu. Výš už to nejde, jsme nahoře.

Vino tinto střídá vino bianco 🙂

Většina psů je plachá a nedůvěřivá. Občas se najde výjimka, které neodolám a musím si ho pomazlit 🙂

Možná se mýlím, ale připadá mi, že čím větší břímě si člověk nese, tím menší má batoh 😀 Na cedulích poutníci nemají batoh vůbec, to mi vrtalo hlavou hodně dlouho. Jak vypovídající název vesnice – Hospital. Zde končí naše dnešní pouť. Miriam má bolesti a velký puchýř, chce to operaci. Dnes jsme ušli cca 25 kilometrů.

Posedáváme u albergue a popíjíme výborné vínečko, které jsme si lišácky zakoupili v jediném obchůdku po cestě. Vypral jsem si ponožky a navečeřel.

 

Dokumentace průběhu operace. I bolestivá je Cesta. Puchýře už máme všichni.

S Erikem si umíme udělat pohodičku.

Z terasy sledujeme, jak drsný chléb má španělský bača. Pracuje do tmy, odvede dobytek a traktorem jeden domů, ovčácký pes běží za ním a odhání potulné psy.

  

Zapovídali jsme se se sympatickou dívčinou z Belgie, je na cestě už měsíc a má v nohách přes 600 kilometrů, vyšla v Saint Jean na hranicích s Francií. Dopili jsme první lahev vína a šli na večerní hledání hospody. Nedával jsem tomu moc nadějí, ale štěstí se na nás usmálo. Koupili jsme druhou lahev, tentokrát výborného červeného. Po dlouhé mezinárodní rozpravě jsem se rozhodl jít hledat svůj nocleh, ostatní už ho mají. Opět jsem se nenechal zlákat měkkou postelí a opouštím pohodlí s čelovkou na hlavě.

Všimněte si nápisu na dveřích – již nějakou dobu je nezvěstný poutník Iván Durán. Stává se, že poutníci zmizí.

Erik se slečnou mě doprovázejí a jdou koupit další lahev!  „You crazy guy! Why are you sleeping outside, it’s too cold!“ – „Becouse I’m Forest, I love it!“ – „Buenos noches, Forest.“
Valerie se jmenuje.

Za vesnicí jsem našel fajn místo na spaní – na seně ve výběhu krav, naštěstí ale nejsou doma, doufám 😀 Po zkušenostech z předchozích dnů, dnes budu spát oblečený, obloha se vyjasnila, takže bude zima. Rozdíl denních a nočních teplot mě trošku překvapil. Však taky spím v 1200 m. n. m. a fouká. Žádné svítící oči za svitu čelovky nevidím, snad mě neprobudí rozzuřený býk, jak je ve Španělsku známo.
Poslední dvě noci jsem nemohl usnout, tělo by potřebovalo odpočinek, ale v hlavě mám tolik věcí a rozpumpované svaly mi nedovolí usnout. Víno tomu dnes pomohlo.

Neděle

5. den: Svatojakubská pouť do Santiago de Compostela a stopem po Evropě

Probouzím se v 7:20 asi metr pod karimatkou. Ve spánku jsem sjel ze stráně 😀 Sluníčko je ještě za horizontem. Spal jsem v podvlíkačkách, ale nad ránem jsem se zimě nevyhnul. Spacák jsem si přikryl pončem, kde se vysrážela rosa a fungovala jako perfektní nechtěnná klimatizace. Balím mokrý spacák od rosy a vykračuji do 5. dne cestování. Předbíhám čínské turisty a užívám si liduprázdnou cestu. Je nádherné ráno.

Na hoře zrovna otevírají kavárnu, užívám si privilegium prvního hosta. Objednávám Cafe Americano a čekám na Erika s Miriam.

Tito obrovští psi nejsou opuštění.

Na pouť může jít člověk pěšky, na kole, na koni nebo s oslem. Takový osel vzbudí hodně pozornosti, kterou pán asi neměl zapotřebí. Uvázal oslíka k popelnicím, vypil svoji kávičku a zmizeli.

Španělský venkov v praxi:

Scházíme z hor, což je nepříjemná záležitost pro kolena, nicméně pastva pro oči. Inverze je nádherný jev.

 

Tomu já říkám pastvina!

Trpíme všichni společně 😀

Puchýře rostou a rostou. Střídám tenisky a pohorky, bolí to, ale hlavně nezastavovat. Hudba mi moc pomáhá, držím dobré tempo. Už teď vím, že Cesta mi dá hodně a posune hranice. Záda i nohy jsou v pohodě, nejvíc mě trápí puchýře.

 

Dnešní cesta byla zatím nejnáročnější. Ten 3. krizový den platí. Posledních 8 kilometrů bylo utrpení, nahoru a dolů. Vyčerpaní scházíme do historického města Samos v provincii Lugo, 26 kilometrů v nohách. Samos je krásné město s obrovským klášterem San Xulián. Na náměstí tu u vína sedí Valerie!

Hlavně se toho nebát. Objednávám si kávičku a vařím vlastní papinku. Vínečko a začíná to být zase dobré. Ha! Městem protéká řeka, ve které jsem se začal koupat. Nejprve bylo potřeba odehnat nasrané husy, kterým jsem narušil teritorium. Zrovna jsem v nejlepším (po prdel ve vodě), když v tom na most přijede autobus, ze kterého vyskáče asi třicet dětí a začnou koukat přímo na mě! 😀 Nedošlo mi, že koupat se přímo před klášterem, který je turisticky hojně navštěvovaný, nebude nejlepší nápad 😀 Ale tak, aspoň jsem pobavil.

Puchýře jsou na pouti globální záležitostí. Z vedlejší kavárny k nám docupitala Valérie a poprosila o operaci.

Erik s mámou se ubytovali nedaleko a tak nastala otázka, jak naložit se zbytkem večera. Téměř okamžitě jsme si nalili odpověď. Španělské víno Rioja je totiž opravdu vynikající.

Několikrát jsme od ostatních poutníků slyšeli mluvit o holce, která nesla na pouti dvě lahve slivovice. Mohlo nám být jasné, že je to Česka! Dnes jsme ji potkali a hned bylo o párty postaráno, znají se totiž i s Valerií. Lenka je z Prahy a aby mohla jít pouť, dala výpověď v práci. Takhle se to dělá, hlavně se toho nebát, je to jen život!

Nakonec jsme koupili celkem 4 lahve vína a udělali si pěkný večer na karimatkách v altánku vedle radnice. Mluvíme mezinárodně – anglicky, slovensky, španělsky a česky a je to sranda. Valerie si opět dělá starosti, že spím venku, tak jí musím vysvětlovat, že neprší, nesněží a není tak důvod, abych spal v albergue. O tom je moje pouť.

Dnes se potvrdilo, že vše je tak, jak má být. Přes den pouť, ke konci utrpení a večer vysvobození.

Po 22. hodině večer se všechny albergue zavírají a Erikovi s Valerií zavřeli přímo před očima 😀 Erik musel zavolat a vzbudit mámu, aby mu šla dolů otevřít 😀

Tak jsem tu nakonec zůstal sám. Vlastně, ne tak docela, mám tu 2 lahve vína – jedno horší pro homeless people (to jsem jako já) a jednu Rioju, ročník 2007. Rty se mi krásně červenají, to je předpoklad dobrého spánku.
A tak si tu sedím sám, piju jedno z „the best of“ vín in „my life“ a píšu deník. Město včetně kláštera spí. Sem tam projede taxi. Je teprve 23 hodin, pro mě nesmyslný čas ke spánku, víno pomůže. Jsem rád dobrovolný homeless. Všechno tak nějak zapadá do těch cestovatelských kolejí.

Říkám si, kam bych se teď hnal hledat místo na spaní, já zůstanu tady. Kdo by taky odolal tomu výhledu přímo z mé postele.

Od řeky jde zima, ale předpokládám, že to nebude větší, než včerejší noc v horách. Při čurání z mostu naproti Monastery ze 4. století doufám, že neprobudím radní, spící ve francouzském okně asi 5 metrů vedle.