40. týdeníček 2016 – zápisy a fotky mého týdne

Velké věci z mého uplynulého týdne (3.10. až 9.10. 2016). Všechny nejsou doslova velké. Ale pokud si člověk dokáže užívat maličkostí, tak i nepatrná  chvilka ze života stojí za zmínku.

« Zobrazit všechny týdeníčky »

Pondělí

6. den: Svatojakubská pouť do Santiago de Compostela a stopem po Evropě

Přečtěte si 1. část mého putování v 39. týdeníčku.

Ještě je tma a přes silnici slyším šeptání a bouchání dveří. To nedočkaví poutníci opouští své ubytovny albergue a opět se vydávají na Cestu. Chvíli ještě polehávám v průchodu u radnice, když tu se nade mnou objeví silueta postavy. Je to Lenka, přišla mi vrátit ponožky, které jsem jí včera večer půjčil 😀 Pomalu vstávám a jdu na ranní kávičku a croissant do kavárny, kde už holky spřádají plány na dnešní den.
Návštěvou lékárny se definitivně loučíme s městem Samos. To Valerie se naopak vrací – zapomněla v kavárně hodinky, které Erik náhodou našel a nechal je u obsluhy.

Mlha se zvedá ze země a oblohu křižují chemtrails, další krásný den ve Španělsku.

Dnes je nejhorší krizový den, každý krok je utrpení. Mám puchýře, kocovinu a chci umřít 😀 Městem Sarria jen procházíme, krátký odpočinek a osvěžení nás čeká nad městem.

 

Záchrana! Jako oáza uprostřed Sahary mě zachránil nápis BRNO na zemi. Nejsme v Brně ale v oáze zvané Barbadelo. Sundávám si boty i tričko a lehám si do trávy. Nechci se ani hnout. Erik si vyrábí kraťasy.

Moje nohy na tom nejsou dobře, potřebují operaci. Ustřihl jsem všech 5 puchýřů na spodní straně prstů (dalších 5 stříhat nebudu). Musím se postarat o to, by se do rány nedostala infekce. Desinfekce a slivovice. Bolí to, štípe to, chci křičet a křičím.

To vyvolalo velký zájem u německých a asijských turistů, kteří před chvílí vystoupili z autobusu a šli se ubytovat do all inclusive hotelů. Začali si mě fotit, asi ještě nepotkali trpícího poutníka 😀 Už se totiž blížíme k hranici 100 km od Santiaga, které stačí ujít a pouť bude uznaná, proto se tu hromadí baťůžkáři se selfie tyčemi, spí v hotelech na které si nechávají vozit svoje kufry. Sakra, to je pouť aspoň. U starších lidí nebo s postižením, bych to dokázal pochopit, ale u mladých borců ne. No co, třeba je to naplňuje, pro mě by tím pouť ztrácela na významu.

Jako záchrana shůry a velké překvapení pro mě bylo, když jsme za areálem objevili velký bazén! To je hotový ráj a exotika! Všechno utrpení jde stranou, tady je to nejvíc pohodička. Zůstanu tady třeba týden (dobře, stačí jen pár hodin)! Navíc, nikdo o bazénu zřejmě neví, protože je celý jen pro nás.

Říkáme se, že takové fotky nemůžeme ani posílat domů, by si potom mysleli, že si tady jen užíváme 😀 Využil jsem příležitost a vytáhl celou svoji gastro výbavu a uvařil přímo u bazénu nejlepší špagety ever! 😀 Až potom jsem si všiml zákazu.

Jeden pozdrav pro Pohlreicha! Zdeňku, měl bys ze mě radost!

K dokonalosti chybí už jen pivo. Počkat, to tady taky čepují!

Rekonvalescence: dám si šlofíka a pak se uvidí!

Erik s Miriam se vydali na cestu. Zůstal jsem tu s Lenkou, která mě seznamuje se svoji dnešní šílenou spolubydlící. Jmenuje se Nancy Love a je učitelkou angličtiny z Las Vegas. A je fakt trhlá! Fotí si poutníky se svým oblíbeným kandidátem na prezidenta 😀

Děkuji Lence a Nany za asistenci a psychickou podporu při operaci. Nebýt vás, musel bych jít po rukách! Po operaci se mi nesmírně ulevilo. Zase můžu došlapovat a nekroutím si přitom kotník v křeči. Hecnu se a svěžím tempem vyrážím dohnat Erika. Lenku s Nancy nechávám nad lahví červeného. Brzy bude tma, musím do toho šlápnout.

Sluníčko pomalu zapadá a já zase jdu.

Ta bábuška mi to viděla na očích! Šťavnaté jablíčko si dám s radostí 🙂 Děkuji!

Zemědělec zrovna provádí své stádo z pastviny zpět do chlíva. Zkoušel jsem projít, ale pastevecký pes začal dělat kolečka i kolem mně a už mě hnal za krávami 😀 Raději počkám.

 

Noční cesta do Ferreiros začíná. V noci vylézají všechna zvířata. Za tmy jsou psi mnohem odvážnější a začínají si na mě dovolovat. Když posvítím čelovkou, vidím desítky párů očí běhajících kolem mně. Vycítili, že jsem sám v noci uprostřed Španělska – snadná oběť. Doléhají na mě a chvílemi mám strach. Musel jsem si vzít do ruky klacek a občas hodit i kamenem (ne, že bych nějakého chtěl trefit, ale vždy se rozutíkají). Dobře funguje i blesk foťáku.

Po tmě mám mnohem horší představu o vzdálenostech. Jsem na cestě už 3 hodiny a pořád nejsem v cíli, i když si to právě myslím. Vysílením usedám před albergue a volám Erikovi. „Tak jsem tady, půjdeš dolů?“ – „Počkej, já Tě nevidím!“  – „Sakra, asi jsi ve vesnici před námi“ – „Achjo, tak já jdu.“ 😀

Konečně jsem tu! Majitelka albergue mě nechce ale pustit nahoru. Tak jí musím vysvětlit, že nechci spát v ubytovně, že jdu jen za kamarády. Tady naštěstí nezamykají, můžeme tak popíjet vínečko a koukat na padající hvězdy. Napočítali jsme jich 11! Jen tak ležet…

Nemám sílu chodit někam daleko a hledat místo na spaní, zůstanu tady, schovaný v křoví deset metrů od ubytovny.

Úterý

7. den: Svatojakubská pouť do Santiago de Compostela a stopem po Evropě

Na zimu v noci už jsem si zvykl, nad ránem jsou přízemní mrazíky, takže spávám oblečený. Je brzy ráno a už za tmy vychází z albergue první poutníci. Za svítání vstávám taky. Spacák i okolní bodláky a tráva jsou pokryté krystalickou námrazou. Není příjemné vstát a nasoukat se do studených kalhot. Ale musím, čeká mě další úsek cesty.

V nedaleké kavárně objednávám Café Americano a teplý croissant. Dopouštím si vodu do lahví, připravuji na 6. den chůze a po návštěvě záchodu, vyrážím 😀 Mohylka hlásí, že jsme překročili hranici 100 kilometrů do Santiaga, jak motivační!

Na dvorku domu potkávám stánek s občerstvením donativo (za dobrovolný příspěvek). Poutník se může občerstvit a do kasičky hodit tolik Euro, kolik uzná za vhodné.

„Life moves pretty fast if you don’t stop and look around. Once in a while You could miss it.“

Prudká kamenitá cesta nás přivádí do historického města Portomarin. První zmínka o něm je z roku 792. V řece Rio Minho jsou obnažené ostatky římského mostu.

 

Nahoře se potkávám s Erikem a Valerií, sedí na zahrádce a cucají gin s tonicem 😀 Skočím si do obchodu pro bagetu a sedám k nim. Takovou stylovou cyklistku si musím vyfotit s čepkou Fexed Beer Brno a poslat na Dráhu! Bianchi!

   

Kvůli vzestupu hladiny muselo být proto městečko přemístěno na vrchol hory Monte do Cristo. Historické budovy byly rozebrány a kámen po kameni znovu sestaveny na novém místě. Tak byl přesunut např. kostel sv. Mikuláše, sv. Petra.

Jde se mnohem líp, puchýře mám stále, ale nejhorší už to bylo. S puchýři na šlapkách se jde opravdu blbě. Člověka to bolí, a tak nedošlapuje přirozeně, což se projeví bolestí celé nohy. Dostal jsem přezdívku Mister Blister 😀 Erika zase zlobí koleno.

Naštěstí nejsou vzdálenosti mezi kavárnami tak velké. Bolesti pravidelně tlumíme dvojkou vino bianco.

To si tak jdu a proti mně jede auto, starý Peugeot. Vystoupí z něj týpek, tak ho zdravím Hola!, on odpoví, vytáhne ho a začne asi dva metry přede mnou močit na zem. V klidu, jakoby to byla běžná praxe. Oukej, říkám si a jdu dál. Za zády slyším, jak se zabouchly dveře od auta a týpek to otáčí a jede za mnou. Předjede mě, vystoupí, opět HO vytáhne. ale tentokrát nemočí. Jsem tu sám, jen já a Honimír. Dělám, jako bych ho neviděl a jdu za žlutou šipkou. Bože můj 😀

V kavárně na kopci potkávám Erika, Miriam i Valerii. Už z dálky na mě volají, zda jsem měl také tu čest s panem Honimírem 😀 😀 Ano, měl a kdo ví, jestli tam ten týpek nestrávil celý den podobnou aktivitou…

Miriam má krizi, ostatně i nám se už nejde moc dobře. Dnes budu poprvé spát v albergue – především potřebuji vyprat a trocha pohodlí v měkké posteli mi taky prospěje.

Bude 18 hodin a přicházíme k albergue De Hospital Da Cruz. Objednáváme vítězný gin tonic a odpočíváme. Poté se jdu ubytovat za 10 Euro, s Erikem jdeme do sprchy a skládáme se na pračku. Za 4 Eura naložíme plnou pračku prádlem a za nějakou hodinu bude suché – velká výhoda sušičky. Po šesti dnech v potu je to velká paráda 🙂

Valerie goes crazy! 😀

Albergue zavírá v 22 hodin. Do té doby sedíme na zahrádce restaurace, popíjíme pivo, víno a baštíme smažené mini papričky. Ve společenské místnosti potom čekáme na pračku.

Když jsem skládal oblečení ze společného praní, Erik mi povídá: „Foreste, neskládej to tak pěkně, holky si pak budou myslet, že jsme si prohlíželi jejich prádlo“ 😀 😀

Spaní v hromadné ubytovně, kde spí cca 30 lidí v jedné místnosti, má specifickou atmosféru. Někdo chrápe, někdo zrovna přichází a potichu se vybaluje, někdo poslouchá hudbu, kouká do mobilu. Občas někdo zakašle nebo zašustí sáčkem. Všichni šeptají.

Středa

8. den: Svatojakubská pouť do Santiago de Compostela a stopem po Evropě

Je 8 hodin, zvoní budík, opakovaně ho odkládám. Těžko se vzdávám pohodlí. Většina poutníků je už na Cestě. Jsme tu jen my 😀

Je mlhavo a vlezlo, je 9 hodin a už šlapeme – zase asfalt.

Jsem odpočatý a plný síly. Ne tak z měkké postele, ale z nepřerušovaného spánku zimou. Pouštím si můj oblíbený seznam motivační hudby a zapínám turbo motor.

Už přestávám počítat, kolikátý den jsme na cestě. Do deníku raději píšu datum.

Cesta mi dává hodně – jak po psychické, tak fyzické stránce. Potkáváme zajímavé lidi z celého světě, opravdu ze všech koutů.

Cestu jdeme sami, ale v kavárnách a vinárnách se opět shledáme. Valerie má velký puchýř a potřebovala další operaci. I Erikovy kalhoty potřebovaly zašít.

Ve městě Palas de Rei opět potkávám kamarády. Před katolickým kostelem Parroquia de San Tirso se domlouváme se společném obědě.

Na pořádném jídle jsem za celou cestu vlastně nebyl. Pořád jen vínečko a kávičky, jinak si vařím sám. Překvapilo mě, že většina jídel je smažená, hodně frčí hranolky a chorizo. A když to tu všichni papají, proč si nedat taky. Všiml jsem si, že Valerie má ráda dobré jídlo, je to dokonce její koníček a v Belgii objíždí vyhlášené restaurace. A tak jsem z jejího talíře ochutnal i chobotničky 😀 Z vino bianco jsme přešli na vino tinto!

Casanova – synonymum pro svůdníka 😀 Svůdníka s bolavými nohami. Každou přestávku si měním ponožky, které pak suším na batohu. Nohy musí být v suchu, abych zabránil infekci, které se líbí se vlhku.

Miluju ty malebné španělské vesničky, procházíme jednu za druhou. Opuštěných psů je tu dost, ale tato cedule nás upozorňuje, že ne každý pejsek nemá domov. Někdy se chce taky vydat na Cestu, což bychom neměli dovolit. Jo, koček je tu taky požehnaně.

 

Naštěstí mám poměrně dobrou schopnost regenerace a pomůže mi i krátká pauza. Většinou tak dvoudecová přestávka stačí. Znaven přicházím do města Melide a bloudím, nemůžu najít Erika. Zapínám mobil a volám mu. Za chvilku už se shledáváme v albergue Pereiro, kde strávím svoji druhou noc pod střechou.

Na poslední chvíli jsme se stihli ubytovat všichni v jednom pokoji. Je to tu luxusní, téměř hotel, nepohodlí poutníka zůstalo někde v prašných cestách a asfaltkách. Po ubytování a sprše, jdeme kulhavým krokem na společnou večeři a pivo do města!

S plnými bříšky se vracíme do albergue, po 22. hodině už by nás dovnitř totiž nepustili. Jsme unavení, ale spát se nám nechce. Od stolu na dvorku nás vyhnala pouze skutečnost, že personál šel spát a vypnul automat na pivo :/ Dlouho do noci posloucháme hudbu, s Valerií máme podobný vkus.

Smějeme se taky nad videem Stanislava Řezáče – rozhovor s běžkařem v několika jazycích. „Mein sky is good preperd, good waxing… mauntins, zkusit šůšn“ 😀

Čtvrtek

9. den: Svatojakubská pouť do Santiago de Compostela a stopem po Evropě

Spali jsme v jednom pokoji s kamarádkou Valerie, se kterou vycházela ze Saint Jean před asi třiceti dny. Pro holky to bylo velké shledání po dlouhé době. Jmenuje se Inbar Gen a je z Tel Avivu v Izraeli. Společně vyrážíme na cestu, nejprve však na snídani do kavárny s pekárnou, kam nás nalákala vůně čerstvých croissantů s čokoládou.

Oslík na fotce je Rolandante a blog tohoto poutníka z Maďarska si můžete prohlédnout na této stránce: rolandante.blog.hu

Jde se dobře, krize je za námi. Svítí sluníčko a víno nám chutná. Co dvě hodiny si děláme siestu. Dvě deci za Euro se holt neodmítají. Toto je v Meson Ribadiso.

Po další kávičce ve městě Arzúa, obědváme v pizzerii O Rueiro. Výborné špagety a skvělá obsluha!

A zase jdeme. Užívám si španělský venkov a přemýšlím snad o všem. Na Cestě jsem totiž jen já sám se sebou. I když tu mám kamarády, pořád jsem tu sám za sebe, jako všichni poutníci. A ty problémy, které si člověk vezme s sebou na cestu, s ním zůstanou. Jen mu to pomůže, si je uvědomit.

Celá cesta je plná milých setkání. Setkání s lidmi, zvířaty, kulturou a hlavně sám se sebou.

A tak týpek s pentagramem na krku prochází jednu z nejznámějších křesťanských poutí na světě. A je šťastný 🙂

Žlutá šipka už pro mě nebude znamenat pouhou žlutou šipku, ale symbol cesty k poznání.

Nejhorších je posledních pět kilometrů do cíle. S Erikem jsme si to zpříjemnili zastávkou ve vinárně, opět a prozíravě jsme koupili lahev i na večer.

Dnes jsme ušli přes 30 kilometrů, do Santiaga je to stejně tak daleko. V závěru nemůžeme najít volné albergue, všude je obsazeno, ale štěstí se na nás usmálo, respektive na Erika, Miriam a Valerii. Já dnes spím venku – dvě noci v pohodlí stačily. Jdeme na společnou večeři s dalšími poutníky z Polska. Burger a víno v Restaurante A Esquipa.

Rádi bychom ještě poseděli a dopili lahev skvělého vína, ale albergue již tradičně zavírá v 22 hodin. Valerie jde do El Albergue de BONI a Erik s mámou naproti do Pensión Albergue Alborada.

Je to omezující, ale pokud poutník přistoupí na taková pravidla, musí s tím počítat. Já budu dnes spát venku. Majitelé obou albergue stojí před bránou a nenápadně po mě hážou pohledy, co asi budu dělat? Nic, sedím mezi dvěma albergue, v každém mám kamarády. Všude kolem ticho a tma. No což, v ruce mám téměř plnou lahev toho nejlepšího červeného a mám se vlastně dobře.

Na pouti dvakrát do stejné řeky nevkročím, proto ze zkušenosti s kocovinou ze Samos, nebudu lahev dopíjet celou. O to se zítra postaráme společně – bude to totiž poslední den CESTY!

Hledám místo na spaní – moje oblíbená půlnoční aktivita 😀 Tady se snad vyspím. Ve křoví, mezi ostružiním nedaleko silnice. Dost divné místo, takové, kam bych možná nešel ani za světla 😀 Jsou tu podivné zvuky, houká sova, nahlas štěkají psi a dobytek ve stáji naráží do konstrukce, jako by kolem jejich doků procházela šelma.

Byl jsem v klidu, dokud zbloudilí psi nezačali výt. Nejprve začal jeden, pak druhý a nakonec všichni. Je jich snad padesát a jsou čím dál blíž. Jsou všude kolem mě. Blbě se usíná, dávám si sluchátka a koukám na hvězdy mezi stromy.

Vlastně, kdy jindy bych měl takový výhled z postele?

Přichází smutno, zítra totiž skončí jedna část cesty.

Pátek

10. den: Svatojakubská pouť do Santiago de Compostela a stopem po Evropě

Probouzím se do desátého dne na cestě. Jo, přežil jsem noc, ale zdálo se mi o toulavých psech. Nebo to nebyl sen?! Po kávě vyrážíme na posledních 30 kilometrů do Santiaga de Compostela.

Don’t stop!

Nejen křesťani chodí pouť do Santiaga 😀

Lesy, to mi tu chybělo celou dobu.

Poslední kilometry do cíle, se lidé zbavují zbytečností. A já také, na hranici desíti kilometrů do Santiaga, dopíjíme víno.

Je 16 hodin a od cíle nás dělí posledních pár kilometrů. Potkal jsem Valerii i Inbar a shodli jsme se, že si dopřejeme pauzu. Nepotřebujeme si odpočinou, jen si to vše chceme srovnat v hlavě. Já jsem na cestě teprve 10. den, ale holky jdou už měsíc. A ten cíl, byť jen symbolický, je takřka na dosah.

Rozvalili jsme se do trávy, vyzutím ulevili nohám a já uvařil kávu. Je to taková poslední porada před dávno vyhranou bitvou.

Zteč na Santiago! Mezinárodní zastoupení Belgie, České republiky a Izraele prochází poslední kilometry, mezi poutníky nazývané „feet killer“

Přicházíme do Santiaga de Compostela. Je to silné. Valerie křičí radostí, chytá se za hlavu a začíná plakat. Štěstím, že to dokázala a smutkem, že je to vše u konce.

Santiago je město jako každé jiné s tím rozdílem, že je to jedno z největších poutních míst na světě. Ročně sem přicházejí miliony poutníků z celého světa. V 9. století zde byly objeveny údajné ostatky svatého Jakuba Staršího (španělsky Santiago), jednoho z dvanácti apoštolů. Celé staré město s chrámy, kláštery a obytnými domy, postavenými v rozmezí od 12. do 19. století, je památkovou rezervací zapsanou v seznamu UNESCO.

Snad hodinu procházíme předměstím až do historického centra. Od vrcholného středověku až dodnes je Santiago jedním z nejvýznamnějších katolických poutních míst s velkou katedrálou sv. Jakuba, která je právě v rekonstrukci.

Naproti katedrále leží bývalý hospic (takový větší Špitálek 😀 ), dnes luxusní hotel, který svou nepatřičnost vykupuje dobročinností: každý den ráno vybere 10 poutníků, které pozve zdarma ke stolu.

Po příchodu před katedrálu, odhazujeme batohy i těla na studenou dlažbu. Ležíme uprostřed náměstí před tou obrovskou katedrálou, která je cílem všech poutníků. Uběhla hodina, slunce zapadlo a my stále mlčky ležíme a koukáme vzhůru. Jsou to silné emoce, těžko popsatelné.

Vše skončilo a co bude dál? A jaké to bude?

Uběhla další hodina a slunce zapadlo úplně. Erik s Miriam nás našli ležet na náměstí. Byli si vyzvednout oficiální diplom poutníka – Diploma oficial del peregrino. My už ho dnes vyzvednout nestihneme, zítra budeme muset vystát dlouhou frontu.

Na náměstí nás poznává několik podnapilých poutníků z cesty a dáváme se do řeči. Všichni už slaví.

 

No a teď zpátky do reality a nohama na zem. Dnes nemáme kde spát! 😀 Já to celkem neřeším, vyspím se téměř kdekoliv, ale Miriam s Erikem a Valerie zatím nesehnali nocleh. Inbar si rezervovala lůžko v penzionu na předměstí.

Je před půlnocí, jdeme do restaurace na víno a snad něco vyřešíme u videa Stanislava Řezáče 😀

No, je na čase to nějak rozseknout. Erik s mámou odchází na autobusové nádraží, kde se pokusí najít ubytování, nebo přečkají noc na lavičkách. Podle internetu jsou totiž všechny ubytovny obsazené.

Po desetidenním putování se loučíme. Zůstávám tu s Valerií a oba nevíme, kde strávíme dnešní noc. Jedna z možností je, že budeme pít do rána 😀

Naslepo procházíme městem, když v tom vidím bar s názvem Forest! To mi bylo sesláno shůry! Otevírám dvoudílné dveře a kráčím dovnitř. V temné místnosti se hýbe pár siluet postav. Očividně je už zavřeno a pouze personál si dopřává sklenku před spaním.

Valerie umí španělsky, diplomaticky ji proto vysílám na průzkum. A udělali jsme dobře. Jsme pozváni dál a debatujeme se synem majitelky. Nakonec nás odkazuje přímo na majitelku penzionu s restaurací Forest. Všechny pokoje jsou beznadějně obsazené, proto se dožadujeme spaní na podlaze, prostě kdekoliv se střechou nad hlavou.

Paní majitelka, tipoval bych přes 80 let, od pohledu moc milá paní se na nás podívala, nemuseli jsme nic vysvětlovat a pochopila, že jsme v tíživé situaci. V 1 hodinu ráno asi těžko najdeme volný pokoj v Santiagu. Vzala nás za ruce a táhne do prvního patra. Velice dobrou angličtinou nám vysvětluje, že nám dává pokoj pro hosty svého syna – jediný volný pokoj v celém Santiagu je teď náš!

Dostali jsme klíč od malé cimry se sprchou a záchodem. Těžko tomu uvěřit, ale děje se to 🙂 Při předávání klíče mi paní vyrazila dech. Upřímně a od srdce se rozplakala a stále dokola se nám omlouvala, že nám nemůže poskytnout lepší pohostinnost. Nemůže pochopit, že bez její lidskosti, bychom spali na ulici.

Neskutečné! Máme kde bydlet a dokonce v hostelu Forest! Asi začnu věřit na osud, nebo co.

Ještě před hodinou jsme se celí zoufalí a s nejistotou rozloučili s Erikem a Miriam. Jak asi dopadli oni? Nicméně, jsou dvě hodiny ráno a my máme co oslavovat! Kdo může tvrdit, že pařit v Santiagu de Compostela?! 😀

Přímo před hostelem je Punk Rock bar Tolo, před kterým postávají pankáči, kouří trávu a pijí pivo. Tam musíme jít! Bar je narvaný k prasknutí, hudba je skvělá, ale moc si nepokecáme.

Abychom poznali kulturu jiného podniku, přesouváme se do nedalekého café baru Camalea. Pivo se tu prodává v třetinkách lahvích, stejně jako všude jinde. Je to tu trošku podobné Spiritu, bar s koženými sedačkami a uvolněnou atmosférou.

A do třetice všeho dobrého, vcházíme do music clubu Atlantico. Klub s krásnými fotkami rockových hvězd na stěnách. Hraje skvělá hudba.

Zavřeli jsme všechny kluby, které jsme navštívili. V pět ráno už nemá smysl pokračovat. Od check outu nás dělí pár hodin, za svítání jdeme spát do „mého“ hostelu.

Byla to krásná tečka za poutí.

Sobota

11. den: Svatojakubská pouť do Santiago de Compostela a stopem po Evropě

Dobře se podívejte na tuto starou paní. Takto vypadá hodná španělská bábuška, která nás z dobré vůle ubytovala v 1 ráno v pokoji pro hosty svého syna a plakala, protože nám nemohla nabídnout lepší komfort. Dnes ráno opět plakala. Tomu se říká dobrý člověk.

Je to neuvěřitelné, ale Café Bar Forest nás zachránil. Muchas gracias!. Kolem poledne opouštíme paní Marii a jdeme vystát tří hodinovou frontu na diplom poutníka.

Po třech hodinách ve frontě jsem konečně na řadě. Funguje to tu jako na poště. Stisknu tlačítko a jsem vyvolán k přepážce. Paní mi podá formulář, kde odpovím na pár otázek a jako důvod absolvování pouti uvádím sport a osobní rozvoj. 100% poutníků přede mnou uvedlo jako důvod náboženství. Jsem to ale rebel.

Z údajů na občance mi paní ručně vypíše Diploma oficial del peregrino – oficiální diplom poutníka. Ve stejnou dobu jsou na řadě Valerie a Inbar, kterou jsme potkali ve frontě 🙂 Za poplatek 10 Euro jsem ve statistikách církve. Jo, je to byznys.

Ve městě potkáváme další poutníky, které jsme potkávali na Caminu. Valerie šla s Michaelem několik kilometrů a mají si co říct. Jdeme na společný oběd (opět smažené), poslední oběd v Santiagu.

Tady ještě pár fotek od Valerie.

Valérie se slzami v očích nasedá do taxíku a odjíždí na letiště a letí do Belgie. Je to silný okamžik.

Opustili mě všichni kamarádi, zůstal jsem tu jen s Inbar, holkou z Izraele, kterou jsme potkali na Cestě. Jdu k ní do penzionu, kde si nechávám batoh a jdu sám do města, do kavárny, kde jsme včera pili pivo s Valérií. Nedá se popsat, jak se cítím, ale vím, že to je ONO, to mi měla Cesta přinést. Mám absolutně vymeteno v hlavě.

Jsem sám a cítím snad největší samotu v životě. Snad nikdy jsem nic podobného necítil. Slunce zapadá a já chodím Santiagem jako tělo bez duše. Přemýšlím nad Cestou a co bude dál. Vše teď záleží jen a jen na mně. Kam se vydám, kde budu spát, co budu jíst.

Znovu procházím ta místa, kde dochází k emotivním setkáním poutníků. Santiago je nádherné město.

Jedna Cesta skončila, život ale pokračuje a já se s tím musím smířit. Je mi SMUTNO.

Pokud se ptáte, proč jít či nejít, neptejte se a jděte. Protože Cesta Vám sama odpoví dřív, než dojdete do cíle. Prožijete instantní život.

Kdybych měl pouť do Santiaga de Copostela definovat dvěma slovy, bylo by to PAINFUL HAPPINESS

V katedrále Sv. Jakuba jsem nebyl. Stačilo mi, že jsem církev podpořil příspěvky po cestě a platbou za diplom poutníka. Vstupné do katedrály mě odradilo. Nicméně, zevnějšek i interiér je úchvatný.

Je 21:30 a jdu si pro batoh do společné ubytovny za Inbar. Ta už sedí v kuchyni ve společnosti ostatních poutníků z různých koutů světa. Povídáme si a ochutnáváme sýry a víno s Francouzem. Je tu přátelská atmosféra. Všichni jsou šťastní, že jsou v cíli. Inbar hledala na internetu akce v Santiagua a zjistila, že nedaleko se v jednom baru koná jazzový koncert a vstupné je zdarma!

Je 23 hodin a já sedím v první řadě na jazzovém koncertě v Santiagu. Svůj obří batoh mám vedle sebe a stále nevím, kde dnes strávím noc. Musím se přiblížit dálnici a zítra zahájit stopovací cestu do Madridu. Navíc, v kapse mám posledních 10 Euro.

Povšimněte si bubeníka, ten si to užíval nejvíc! Byl to krásný večer, bohužel trošku smutný.

Inbar a její deník psaný v hebrejštině. Loučíme se a já za tmy opouštím Santiago.

Za svitu čelovky kráčím snad dvě hodiny, dokud nenajdu vhodné místo na spaní. Tím je opuštěný bývalý chlív na dobytek daleko za centrem Santiaga. Psi kolem štěkají a necítím se tu moc dobře. Kliku dveří i okna obvazuji lanem, snad mě nikdo v noci nepřekvapí. Jsem totálně vyčerpaný.

Neděle

12. den: Svatojakubská pouť do Santiago de Compostela a stopem po Evropě

První stopovací den do Madridu.

Probouzím se do krásného, slunečného dne. A že v chlívě? Nevadí, vlastně je to takové symbolické. Ježíš se taky narodil v chlívě 😀 Vlevo od toho rozestavěného domu jsem spal.

Zapínám orientační smysly naplno a s pomocí mapy Evropy nacházím správnou výpadovku na dálnici vedoucí do Madridu. Teoreticky je to jednoduché, vytvořil jsem si plán, který musím splnit, abych se dostal do Madridu: AP-53 -> Ourense -> A52 -> Bonavente -> A6 -> Madrid.

Moje první stopovací místo. Není to ideální, ale aut tu jezdí spoustu a mají dost času, aby zareagovala a zastavila.

Vytahuji připravené cedulky a jde se na to.

Hodinu a půl stojím na jednom místě, nikdo nestaví, přesouvám se na další.

Poměrně trestuhodnou cestou přes svodidla, stoky, nadjezdy a podjezdy a dálnici se přesouvám se na toto místo. Dobré místo je pro stopaře základ úspěchu. Cítím, že konečně jsem na něj narazil a úspěch se co nevidět dostaví.

Což se poměrně za chvíli stalo 🙂 Nejprve zastavuje starší pár. Už ve mě svitla naděje, yes, konečně se někam posunu! Nakonec jsem překvapen. Paní na mě z okénka mluví španělsky a lámavou angličtinou se dozvídám, že nejede směr Ourense, ale má o mě starost. Projížděla tu totiž před hodinou a já tu stále stojím. Podává mí peníze, ať si zaplatím autobus nebo koupím jídlo! Slušně jí vysvětluji, že stopuji dobrovolně a nic nepotřebuji. V kapse mám pořád 10 Euro! 😀

To bylo milé setkání!

Záhy projíždí kolem sanitka a zastavuje. Moc tomu nevěnuji pozornost, přeci jenom je to sanitka. Ona ale začne couvat a zatroubí. What?! 😀 Tak to jsem nečekal. Následuje opět krkolomná domluva a já usedám na křeslo do zadní části vozu a sanitka se rozjíždí směr Ourense. Nemůžu tomu uvěřit. Můj první stop ve Španělsku je sanitka 😀

V polovině cesty do Ourense vystupuji ve městě Lálin. Saniťáci tu u nemocnice odstavují svůj vůz. Jsem 70 kilometrů za Santiagem a správným směrem do Madridu. Mohlo to být lepší, ale mám radost, že jsem se konečně hnul z místa 🙂

Zvednutý prst opět nezabírá a den pomalu končí. První stopovací den ve Španělsku není moc úspěšný, ale o zážitky nebyla nouze. Dlouho procházím městem Lálin, abych usedl v baru  Suso na ulici Camiño da Costa. Je to spíš hospoda 4. třídy, ale starají se tu o mě excelentně. Dopřávám si vínečko v krásné misce . Mají tu Wi-Fi a dokonce jsem dostal omáčku s cizrnou a vývarem a takový zvláštní dortík s kukuřicí a houbami.

Celkově je obsluha restaurací ve Španělsku špatná (nechce se jim pracovat a jsou pomalí). Tady se o mě ale starají dobře, asi sem moc turistů nezavítá. Haha, píše mi Valerie, že má ještě dovolenou a chce za mnou přiletět do Madridu nebo Barcelony 😀 To je šílený!

Z paluše se toulám směrem k dálnici a hledám opuštěné budovy nebo jakýkoliv přístřešek. Když to půjde, venku spát nechci. Procházím kolem obrovského druholigového fotbalového stadionu Estadio Municipal Manuel A. Cortizo a brána je otevřená! Tak to je ovšem příležitost a výzva!

Když ne štěstí po cestě, tak alespoň štěstí na nocleh. Nenápadně se plížím po schodišti nad tribunami, kde jsou otevřené záchody, jaký luxus!

Cesta mě naučila, že je potřeba využít každé jedné příležitosti, další už se totiž nemusí naskytnout.

A tak jsem si vypral prádlo a umyl sladké hrozny natrhané cestou u silnice.

Pokračuji s průzkumem celého stadionu. Na druhém konci, úplně nahoře nad tribunami jsem objevil otevřené stanoviště pro komentátory 😀 Neuvěřitelné, dnes budu opět spát pod střechou a ve vlastním pokoji s výhledem na celé hřiště. Je tu stůl i židle a co mě nejvíc dostalo, jsou tu i funkční zásuvky! Dobíjím mobil i foťák.

Dělám si čas pro sebe, cítím se tu v bezpečí. Vařím slepičí polévku ze sáčku, okna se mlží, ponožky se suší na šňůře, kterou jsem uvázal napříč místností a já píšu deník.

Ráno se pokusím najít sprchy, to by bodlo. Je mi smutno ze samoty a špatného stopování. Neztrácím ale naději, zítra snad bude líp.

Mám čas na přemýšlení.

Lidé ve Španělsku, místní i turisté jsou opravdu rozdílné povahy než Češi. Neřeší tolik blbostí a nestarají se o životy ostatních. Nebojí se vyjádřit emoce. Také konverzace v angličtině je mnohem upřímnější. Češi jsou hrozně usedlí a zaprclí. Krásně je ten rozdíl vidět třeba v kavárně nebo vinárně. Lidé se tu baví tak nějak jinak, víc otevřeněji.

Neptejte se, kterému týmu dnes fandím. Musím být teď trochu sobec a fandit sobě. Zítra se musím hnout!