Barceloneta Beach, Barcelona

41. týdeníček 2016 – zápisy a fotky mého týdne

Velké věci z mého uplynulého týdne (10.10. až 16.10. 2016). Všechny nejsou doslova velké. Ale pokud si člověk dokáže užívat maličkostí, tak i nepatrná  chvilka ze života stojí za zmínku.

« Zobrazit všechny týdeníčky »

Pondělí

13. den: Svatojakubská pouť do Santiago de Compostela a stopem po Evropě

Včetně pár speciálů je toto přesně 200. týdeníček! Uf, už pátým rokem budu vědět, co jsem dělal každý den.

Probouzí mě divné zvuky. Snad nezačalo fotbalové utkání?! Nenápadně nakukuji oknem na dění na fotbalovém hřišti pode mnou. Sakra, hemží se to tu dělníky v oranžových vestách! Musím rychle pryč, než si všimnou zamlžené střídačky. Bleskově a potichu sbírám ještě mokré ponožky, balím spacák, oblékám se a po čtyřech se plížím ze dveří. Dělníci nejsou ani deset metrů daleko. S velkým batohem se nedá moc nenápadně plížit ze stadionu. Normálně jsem vstal a běžným krokem odešel po tribuně dolů a rychle zatočil za budovu. Připadám si jako v nějaké počítačové hře „když mě uvidí, začínám celý level znovu.“

Podařilo se mi to a nikdo mě neviděl! Tomu říkám aspoň probuzení, ani kávičku jsem si neuvařil, jak jsem měl v plánu. Loučím se se stadionem Manuela Cortiza a stopovat k dálnici AP-53. Nejezdí tu moc aut a zpočátku to nevypadá dobře. Stojím u kruháče u nájezdu na dálnici, kde projedou tak 2 auta za 5 minut. Nicméně, po 15 minutách mi zastavují dvě dámy, nejspíš máma s dcerou. Vezmou mě asi 15 kilometrů před Ourense, paráda!

Vyložily mě na šíleném a nebezpečném místě. Samé podjezdy, nadjezdy a kruhové objezdy. Žádná místa, kde by mi mohla auta zastavit, normální dálnice.

Stopování ve Španělsku, Santiago - Madrid - Barcelona, hitchhiking in Spain

Ale zkouším to se zvednutým palcem na různých místech, asi hodinu chodím za svodidly sem a tam. Nic jiného mi stejně nezbývá, nějak se odsud musím dostat.

Blíží se ke mně týpek celý oblečený v reflexním oděvu. To bude průser, říkám si, ale vítám ho s úsměvem. Dálniční pracovník anglicky neumí, ale stále opakuje slovíčko PROHIBIDO, což vše vysvětluje. Nesmím tu být,ale nenechávám se odradit a opět se přesouvám a zvedám palec.

Za malou chvíli vidím přibližující se policejní auto Guardia Civil Trafico, terénní Nissan. Automaticky sundávám brýle, nahazuji úsměv a jdu k autu. Policajt na sedadle spolujezdce dělá pravý opak, chce být drsnej, já policajty znám moc dobře 😀 Brýle si nechává na očích a mluví na mě španělsky. Jen jedno slovíčko je mi dobře známo: PROHIBIDO. Chvíli debatujeme ve stylu ruce nohy, jestli mám peníze, co jíst, kde spím a jak mi můžou pomoci.

Opakuji slovíčka petrol station, benzin, oil station, než jim konečně dojde, že bych nejraději stopoval z benzínky. Pan policista vystupuje, otevírá kufr a bere mi batoh. Sedám si dozadu, a se zapnutými majáky a houkačkou to rozjíždíme na 200 km/h. Na benzínce jsme raz dva.

Teď už nemá brýle na očích a nahodil úsměv. Dokonce selfíčko si dáme, jsme kámoši! 😀

Stopnul jsem policii

Po včerejším zážitku se stopnutím záchranky, mi zbývá stopnout hasiče a mám všechny záchranné složky 😀

Po malé pauze na svačinku opět zvedám palec. Za 10 minut mi staví sympatický páreček, možná byli zhulení 😀 . Svezou mě jen kousek, ale jsem moc rád. Jsou správní 🙂 Povídáme si o Brně a Ostravě, kde byl řidič před pár lety.

Stopování ve Španělsku, Santiago - Madrid - Barcelona, hitchhiking in Spain

Zase zlé místo, ze kterého se nehnu další dvě hodiny, dokud nepřijela tato hodná paní a vysadila mě na dalším luxusním stopovacím místě.

Stopování ve Španělsku, Santiago - Madrid - Barcelona, hitchhiking in Spain

Jezdí tu hodně aut i kamionů, dělám si naději. Shazuji batoh obležený ponožkami na krajnici, do ruky beru nápis MADRID a usmívám se. Za malou chvíli zastavuje stříbrný Golf a v něm starší týpek. Anglicky nemluví, ale mrkli jsme do mapy a pochopil jsem, že jede do města Benavente. OK, super, to chci, sedám a jedeme na dálnici.

Stopování ve Španělsku

Za chvilku si všímám, že pán po mně pořád pokukuje a má namalované oční linky! To je v pohodě, jen je zvědavej, uklidňuji se. Po chvilce si ale všímám, že vůbec nemá kalhoty, jen dlouhé tričko a honí si péro! OMG, říkám si, budu dělat, že jsem si toho nevšiml. Kilometry ubíhají , koukám z okna a připadám si divně.

Najednou na mě řidič začne mluvit cosi španělsky a ukazuje na oblečení. Chápu z toho, že se chce převléct a dělám si falešné naděje, že se obleče a pojedeme dál. Sjíždíme z dálnice a týpek couvá do opuštěné na opuštěnou slepou uličku mezi křoví. To už mi v hlavě začíná houkat rudý majáček. Teď jsem tady jen já a neznámý polonahý člověk, který po mně divně kouká.

Pořád jsem v klidu, říkám si, že se převleče/obleče a pojedeme dál. Omyl. Jde ke kufru, kde se vysvléká a úplně nahý opět sedá vedle mě na místo řidiče. Jsem v šoku, ale pořád v klidu. Do ruky mi podává svůj telefon (s dcerou na tapetě). Chce po mně, abych ho natáčel, když si to dělá rukou. FUCK!

Držím telefon a spřádám plány na útěk. Na zadním sedadle mám totiž batoh. Startovním signálem se stalo gesto, které naznačovalo, abych se přidal a sahal na něj.

Vyskakuji za auta, telefon mu házím do klína, beru batoh ze zadního sedadla a utíkám. Běžím asi 5 minut a ohlížím se. Naštěstí za mnou nejede.

(Pokud Vám někdy zastaví auto s touto SPZ, řidiče už znáte 😉 )

Úchyl ze španělského stopování

Naštěstí je nedaleko benzínka. Jdu na záchody a oplachuji si obličej a umývám ruce. Španělsky nemluvící obsluha benzínky mi na mapě ukazuje, kde se nacházíme. Do teď jsem totiž nevěděl, kde jsme sjeli z dálnice.

Sedám si ke zdi benzínky a kouřím cigaretu. Jo, jsem trošku v šoku, ale beru to jako zkušenost. Nemám čas se tím zabývat, je ještě světlo a musím se odtud hnout. Chci do Benavente ještě dnes.

S odstupem času si říkám, že jsem situaci vyřešil nejlépe, jak jsem mohl. Byl jsem si vědom toho, že kdyby došlo k napadení, měl bych fyzickou převahu, ale člověk nikdy neví, co takový člověk vozí pod sedadlem (ostrý včelky). Toho jsem si byl vědom a nevyvolával agresi. Naštěstí, mobil i nůž mám vždy na opasku u sebe, to je základ.

Zorientoval jsem se v mapě a zvedám palec na správně straně silnice. Dlouho nic nestaví a čas běží. Ze zoufalství se přesunuji z nájezdu na vedlejší silnici. Až dvě hodiny po útěku od úchyla mi zastavuje sympatický týpek. Spása, hodí mě do městečka Verín.

Stopování po Španělsku Stopování po Španělsku

Verín je fajn, takové čisté a klidné městečko kousek od hranic s Portugalskem. Naštěstí není moc velké, přesto mi trvá hodnu, než pěšky dojdu na jeho konec a k nájezdu na dálnici A-52.

Verín ve Španělsku

Koukám kolem sebe a hledám opuštěné budovy a místa, kde bych mohl přespat. Ještě je však světlo a já chci dostopovat co nejdál.

Přicházím ke kruháči nad dálnicí a takřka automaticky mířím k nájezdu. Z ničeho nic na mě troubí auto – velký offroad Land Rover Defender.

Tyjo, asi se někomu nelíbí, že tu chodím po frekventované silnici, říkám si. Opak je pravdou! Z okýnka na mě kouká slečna a povídá něco španělsky. Opět se spoléhám na úsměv a funguje to, sedím na místě spolujezdce, vysoko nad vozovkou. Batoh mám vzadu a frčím si to po dálnici v hasičském voze! Jo! Opravdu jsem stopnul všechny záchranné složky – sanitku, policii a teď i hasiče. I když pravda, tentokrát jsem ještě nestihl zvednout palec a hasička jménem Rolán Lelinha mi zastavila sama. Je to mazec 🙂

Stopnul jsem španělskou hasičku Stopnul jsem španělskou hasičku

Seznamuji se s krásnou španělskou hasičkou, která fandí dobrodruhům a ráda by taky cestovala. Její zaměstnání a jazyková bariéra jí to prý nedovoluje, což se jí celkem úspěšně snažím rozmluvit. Chce se naučit anglicky a cestovat, hlavně chce do Norska. Když jsem jí řekl, že v Norsku jsem byl pár měsíců zpátky, vykulila oči a skoro plakala, když jsem jí ukázal fotky z našeho norského dobrodružství.

Stopnul jsem hasiče

Lámavou angličtinou se dozvídám, že španělská oblast Galicia, kterou právě projíždíme, je představovaná jako zelená země, ve skutečnosti je černá jako popel od častých požárů. Jako hasička nemá o práci nouzi, každou chvíli tu hoří, což jí dělá starosti.

Nejdeme žádnou dálku, za chvíli mě vysazuje u nové benzínky Repsol a odjíždí na noční směnu, kde bude objíždět rajón a monitorovat situaci.

Stopnul jsem hasiče

Bylo to velice milé setkání, taková náhrada za zkušenost s úchylem. Krásné, jak rychle se při stopování dokáže člověku obrátit situace.

Hned je mi jasné, že stopování odtud bude hračka, jsou tu samé kamiony. Přemýšlím, že zde přespím a ráno obejdu řidiče. Ale ten západ slunce mě přinutil ještě na chvíli zvednout palec.

Stopování z benzínky ve Španělsku

A vida! Stojím tu sotva chvíli a zastavuje mi sympatický táta s dcerou. Anglicky moc neumí, ale vezmou mě dalších 80 kilometrů. Na stopování je zajímavé to, že dopředu nikdy nevím, kam se ten den dostanu. A dnes je to zpestřené tím, že poslední stop končí za tmy a já nemám místo na spaní. Dnes to byl produktivní stopovací den. Pod rouškou tmy vystupuji z auta na poměrně rušném místě, ale ne ve městě. Na první pohled je to oblíbené odpočívadlo kamioňáků. Pokusím se mezi ně infiltrovat na čerpací stanici.

Stopování ve Španělsku

Benzínka má ještě otevřeno, nemají tu však Wi-Fi, číšník mi ale ochotně ukáže prstem na mapě, že jsem sotva 2 kilometry od Portugalska, ve městě Puebla de Sanabria.

Je to taková ta klasická benzínka s barem, kde popíjí kamioňáci v kšiltovkách. Do teď jsem je znal jen z amerických filmů. Lidé postávají u baru, pocucávají lahváče a hlasitě se baví. V televizi na stěně běží fotbal a za zády mi neustále padají mice do hracích automatů. Jakmile jsem vstoupil do dveří, hluk utichl a všechny oči směřovaly na mě. „Hola“, povídám a sedám si ke stolu se zásuvkou. Nabíjím powerbanku a je mi jasné, že za chvíli budu muset jít hledat místo na spaní.

Potřebuji vytvořit plán, objednávám vino tinto a dostávám zdarma tapas s výbornou šunkou jamán, která visí v kusech za barem.

Opouštím benzínku a s čelovkou prohledávám okolí. Žádný vhodný přístřešek jsem nenalezl, jdu tedy do vysoké trávy kousek od silnice a hledám kousek místa na spaní. Vařím si sójové kousky s omáčkou, potřebuji zahřát, je totiž šílená zima, odhadem k nule.

Stopování ve Španělsku

Usínám s dobrým pocitem a odhodláním, že se zítra dostanu do Benavente. Dnes 8 stopů, to je super, ale každý mě posunul jen kousek. Chtělo by to nějaký kamion.

Úterý

14. den: Svatojakubská pouť do Santiago de Compostela a stopem po Evropě

Zima, zima, zima. To byla doposud nejchlednější noc ve Španělsku. Určitě bylo pod nulou, protože to není normální jinovatka, ale námraza. Spacák mám tak zmzlý, že když ho postavím, tak drží tvar. Nic zatnu zuby a vstávám, asi 10 minut běhám okolo, abych rozproudil krev v nohách.

Stopování ve Španělsku Stopování ve Španělsku

Rychle balím zmrzlý spacák a jedu na benzínku rozmrznout. Obsluha vypadá, že se vyspala mnohem lépe, než já. Vlastně tak vypadají všichni. Zahřívám se kávou americano a snídám donut jak pro Homera.

Stopování ve Španělsku Stopování ve Španělsku

Cítím se trošku nemocně, bolí mě v krku a oči se mi lesknou. Dnes se nesmím zapotit a prochladnout. Musím jít dál, prostě si nemůžu dát voraz, lehnout do postele a koukat na seriály 😀

Vyrážím se zvednutým prstem a dlouho stojím před benzínkou. Nebojácně obcházím i kamiony, nikdo však nejede mým směrem. Nic, jdu pěšky hledat lepší místo. Našel jsem parádní flek. Občas tu projde nějaký poutník, vede tu totiž cesta do Santiaga –  Camino Portugal.

Stopování ve Španělsku

OMG, OMG, OMG. Dějí se věci. Po třech hodinách strávených u silnice, na mě zatroubil týpek ve Volvu. Běžím k němu a on na mě spustí něco Španělsky. Sakra, rozumím zase jen známé slovíčko PROHIBIDO. Dál zachytím slova BUS a GRATIS. Řekne MOMENTO a odjede. Ty vole, co teď mám dělat? Raději nestopuji a čekám na týpka, který se vrací za 15 minut.

Z okýnka auta mě vyzívá, abych mu podal moji ID kartu. OK, získal si moji důvěru. Možná to bude osudová chyba, ale podávám mu občanku (a v duchu doufám, že neodjede a nekoupí si na ni vilu u oceánu). Pokývne, ať jdu za ním a pomalu odjíždí k nedaleké budově. Je to hotel a před ním malé autobusové nádraží. Týpek zalezl do budovy a za chvilku se vrací. Podává mi nějaký papír –  OMG –  koupil mi lístek do Madridu. Neskutečný. Až teď mi došlo, že je to policista a rád pomáhá i v civilu.

Marně jsem mu vysvětloval, že to nemusel dělat, že kdybych chtěl, tak si tu jízdenku zaplatím sám.

Stopování ve Španělsku
Za hodinu mi jede autobus do Madridu. Nemůžu tomu uvěřit. Proč se mi dějí takové šílené věci? V 15 hodin opravdu nastupuji do autobusu a několikahodinová cesta začíná. Projíždíme samým tunelem, jedeme až 5 proudovými silnicemi v jednom směru, samé nadjezdy, podjezdy. Z dálky jsem zahlédl i stadion Realu Madrid. Dokonce tu mají něco jako lanovky pro přepravu lidí nad domy. Člověk se tak velice rychle dostane z jedné čtvrti do druhé.

Jsem v Madridu, na to jsem vůbec nebyl připravený. Mám hlad jak herec, hledám levnou večeři s Wi-Fi, kde můžu naplánovat co dál. Nad poctivým kebabem odesílám jednu zprávu pro hostitele Couchsurfingu za druhou. Dlouho dobu však bez odezvy.

Stopování do Madridu

Vydávám se do centra, třeba mi osud opět něco připravil. Město je plné mladých lidí a turistů. Opravdové velkoměsto. Jsem tu rarita, lidé si mě prohlíží, asi kvůli tomu velkému batohu. Jsem v úplném centru, víc už to nejde. Je tu šílený hluk a milion vjemů. Několikrát jsem zabloudil do pofidérních temných uliček, kde se pásly samé prostitutky. Přímo naproti nich nenápadně stáli pasáci. Tolik nabídek k sexu a koupi drog jsem v životě nedostal (dobře, s tím sexem to tak špatný nebude 😀 ) Dost rychle jsem to otočil.

Blbé je, že nemám data, ale najít free Wi-Fi nebyl problém. Na Couchsurfingu jsem našel veřejnou akci, na kterou jsem se chtěl přidat, ale na zvonění u vchodu nikdo nereagoval. Nicméně, kolem půlnoci jsem dostal rozumný nápad. Došlo mi, že v několika milionovém hlavním městě nenajdu opuštěnou stodolu nebo kousek trávy, kde bych si v klidu rozložil spaní. Na webu booking.com na mě náhodou vyskočila nabídka posledního volného lůžka v hostelu Motion. Rychle jsem lůžko zabookoval a podle offline map se vydal k hostelu.

Z hostelu Motion mám skvělý pocit. Na recepci sice trošku zmatky, ale recepční je správný týpek. A konečně uměl trochu anglicky 🙂 Je to obrovská budova snad pro tisíce ubytovaných. Mám radost, za 11 Euro mám sdílený pokoj pro 8 lidí (v tom mém spí zatím jen 2 lidé) v absolutním centru Madridu. Jsem to ale lucker, ve 12 v noci jsem nemohl najít nic lepšího.

A navíc, v ceně je i snídaně formou švédských stolů. Teď jsem šíleně unavený, sprchu si dám až ráno. Potichu se škrábu na dvoupatrovou postel, nabíjím telefon a usínám. Hlava nestíhá pobírat, co vše se opět událo.

Středa

15. den: Svatojakubská pouť do Santiago de Compostela a stopem po Evropě

Probouzím se na budík a koukám ven. Nic moc počasí, vypadá to na deštivý den.

Checkout je v 11, předtím využívám sprchu a jedu do přízemí na snídani. Takovou snídani jsem neměl ani v lázních v Luhačovicích. Muffiny, cookies, káva, džusy, toasty, mlého a spoustu dalších dobrot.

Hostel v Madridu Hostel v Madridu

Odhlásil jsem se z pokoje a teprve teď kartou zaplatil 11 Euro. Včera v noci jim nějak nefungoval terminál. Z hotelu mě naštěstí nevyhání, proto můžu spřádat plány na internetu. Alespoň počasí mě ujistilo, že jsem pořád na Zemi a všechno nemusí vždy vycházet perfektně. Vydatně prší a vypadá to, že bude celý den. Přesto vyrážím do ulic.

Vidno, že Španělsko se nestydí přijímat uprchlíky, přitom ostraha je tu zvýšená.

Návštěva Madridu Návštěva Madridu

Procházím se centrem Madridu, mám mokro v botách a jsem šťastný, že jsem tu. Obří batoh na zádech stále budí pozornost.

Cizincem v Madridu

Pokus o street photo. Erik 🙂

Madrid street photo

Toto je bar plný sušené šunky jamon. Obří fronty se stály až ven na ulici.

Jamon Bar Span, Madrid

Tyto malebné uličky mě baví i v dešti.

Madrid street

Před Palacio Real – královském paláci, což je oficiální sídlo španělského krále, čekalo spousta policistů na příjezd nějakého papaláše. Možná přímo krále! 😀 Tak jsem se přidal k čumilům. Foťák jsem měl před deštěm schovaný pod bundou a byla sranda sledovat reakce ochranky, když jsem pro něj sahal pod bundu 😀

Palacio Real de Madrid Palacio Real de Madrid

Pár dalších fotek z deštivé procházky Madridem. Je to opravdu krásné a velké město.

Madrid, Spain Madrid, Spain Madrid, Spain Madrid, Spain Madrid, Spain Madrid, Spain Madrid, Spain Madrid, Spain

Celý promoklý jsem zalezl do kavárny na vino tinto a WiFi. Hurá! Skvělá zpráva! Píše mi Andrea, které jsem včera psal na Couchsurfingu, že mě dnes ráda ubytuje! 🙂 Mám velkou radost, páč jsem dost nachlazený, venku prší, do teď jsem neměl kde spát a v kapse mám posledních 20 Euro. Dnešní starosti s noclehem jsou vyřešeny. Andrea mi zasílá adresu, asi 20 minut chůze od mé aktuální adresy. Po cestě kupuji pivka na seznámení a putuju na ulici Paseo de la Esperanza.

Paráda, pomalá navigace v mobilu nezklamala. Na schodech mě vítá s otevřenou náručí Andrea – maličká a usměvavá Číňanka. Nikdy předtím jsme se neviděli, ale chová se jako nejlepší kamarádka. Provádí mě svým studentským bytem a v pokoji konečně shazuji těžký batoh. Chvíli si povídáme a plánujeme co s načatým večerem. Jsem sice nachlazený, ale takovou příležitost, jako projít si noční Madrid s osobní průvodkyní, si nenechám ujít.

Prohlídka Madridu, Španělsko

Andrea se mi svěřuje, že jsem její první couchsurfer, ještě u ní nikdo cizí nespal. Kuráž, aby mi napsala jí dodal můj Facebookový profil a moje fotky všude možně. Andrea totiž taky ráda fotí a chtěla mě poznat. Procházíme nejkrásnější místa Madridu a fotíme. Je to paráda 🙂

Andrea mi vysvětluje, co znamenají ty často přehozené boty přes elektrické vedení v ulicích. Je to místo, kde se dealují drogy. A fakt, pod místem, kde jsou nahoře zavěšené boty, stojí poblíž nenápadný týpek a čeká na zákazníky.

Prohlídka Madridu, Španělsko Prohlídka Madridu, Španělsko DSC_0055-1 DSC_0040-1 DSC_0048-1 Prohlídka Madridu, Španělsko

Vracíme se i ke královskému paláci, který je v noci takto kýčovitě nasvícen. Barvy a motivy se na fasádě mění.

Palacio Real de Madrid

Povídám, že bych rád fotil i z výšky, jestli neví o nějaké vyhlídce. V takovou hodinu ne, ale je tu spousta mrakodrapů. Napadlo mě, že bychom se mohli dostat na střechu jednoho z nich. A ono to vyšlo! Vyjeli jsme výtahem do posledního patra, kde byly dveře s nápisem zákaz vstupu. Samozřejmě, že jsem je otevřel. Spustil se alarm a celé schodiště i výtah v každém patře začal hlasitě hulákat. Vyfotil jsem pár fotek a utíkali po schodech do přízemí 😀 😀

Mrakodrapy v Madridu Mrakodrapy v Madridu

V pozdních hodinách jdeme na metro směrem domů. Jízdenku si prý kupovat nemusíme, věřím jí.

Metro v Madridu

Ovšem, Andrea si vzpomněla na své oblíbené kulturní centrum, ale není si jistá, jestli má ve středu otevřeno. Zkusili jsme to a já měl možnost podívat se do pravého madridského undergroundu. Pořádají se zde různé kulturní akce, koncerty, divadla, workshopy apod. Je to rozsáhlý podzemní komplex propojený tunely, jejichž stěny slouží zároveň jako graffiti galerie. Bez Andrei bych se sem nikdy nepodíval.

Madrid underground Madrid underground

Venku jsou různé grow shopy a cyklodílna. Naprostá paráda.

Madrid underground Madrid underground Madrid underground Madrid underground Madrid underground Madrid underground Madrid underground Madrid underground

Dokonce jsem se dostal i do zkušebny jedné kapely. Naprosto nepopsatelné místo svojí atmosférou.

Madrid underground Madrid underground

Po této nezapomenutelné exkurzi do madridského podsvětí jsme šli domů. Společně jsme připravili večeři a šli spát. Táta Andrei pracuje v restauraci a často nosí hotové kousky masa. Uvařili jsme brambory a rýži a vše smíchali dohromady. Dost dobrá chálka! 🙂

Večeře v Madridu Spaní v Madridu Spaní v Madridu

Čtvrtek

16. den: Svatojakubská pouť do Santiago de Compostela a stopem po Evropě

Probouzím se v Madridu na matraci na zemi v pokoji holky, kterou jsem včera viděl poprvé. Dobrý. Pořád jsem dost nachlazený. Andrea mi podává nějaký bonbon, prý je to čínský lék, chutná jako směs koření.

Andrea se dnes měla učit na zítřejší zkoušku, místo toho spala stejně dlouho jako já. Jaké pohostinnosti a péče se mi dostalo od Andrei. Muchas gracias! Po poledni se loučíme, je čas vydat se na další cestu – stopem do Barcelony!

Spaní v Madridu

Podle offline mapy jdu směrem k výpadovce na Barcelonu. Cestou navštívím kavárnu s WiFi. Člověk by nevěřil, jak dlouho mi trvalo najít kavárnu s internetem, tady to není samozřejmostí. Taky mě překvapuje, že často i v luxusnějších restauracích najdete hrací automat, sice někde schovaný v rohu, ale je tam. Hrací automaty a stírací losy tady frčí.

Sedím v jakési mafiánské kavárně La Moloa, kde to má atmošku a žije to. Španělé jsou hodně energičtí a výřeční. I když to na první pohled nevypadá, mají dobrou náladu. Takto jsem se seznámil s místním štamgastem. Toto je Alfrédo.

La Molova Madrid

Na internetu jsem zjistil přibližnou cestu a vydal se na 9 hodin dlouhou pěší cestu napříč Madridem. Pořád prší, naštěstí čínská tabletka proti chřipce zabírá. Musím teď najít dálnici do Zaragoza a pak Barcelony. A taky místo na spaní. Těch 9 hodin cesty mě opět nutí přemýšlet. Taky mě trápí špinavé prádlo, poslední čistý pár ponožek mám na sobě. V Barceloně najdu veřejnou prádelnu, už se těším. Bus do Barcelony stojí 30 Euro, zkusím ale autostop. Sakra, nikdo tu nemluví anglicky!

Stopování z Madridu do Barcelony Stopování z Madridu do Barcelony

Sám sobě psychologem. Nejvíc zkušeností mi dává skutečnost, že nemám kde spát, nemám peníze, prší, je noc a jsem asi 3 tisíce od domova. Vše záleží jen na mně. Musím dělat to nejlepší, co umím a vypořádat se s každou situací. To je pravé cestování.

Zažívám spád všech emocí rychle za sebou. Bezmoc, radost, uvědomění. To všechno sám v 3. největším městě EU.

Už je tma, procházím obrovským parkem Parque Juan Carlos I, ze kterého není východu.

Prošel jsem celý Madrid pěšky, abych v 1 ráno došel na letiště a rozdělal si spacák pod eskalátorem 😀 Jsem za to ale rád, jsem v suchu a mám „střechu“ nad hlavou. Teď jen doufat, že mě odtud nevyhodí, nebo v horším případě neokradou ve spánku. Letiště mi v tu chvíli přišlo jako nejlepší nápad, budou si myslet, že čekám na let. A vůbec, na letišti jsem ještě nespal! 😀

Parque Juan Carlos I SPaní na letišti v Madridu

Pátek

17. den: Svatojakubská pouť do Santiago de Compostela a stopem po Evropě

Spal jsem celkem dobře. Občas mě budil eskalátor, který se zapnul v ranních hodinách. Vydávám se na příšernou cestu na benzínku podél dálnice. Vývoj dnešních emocí je následující: nadšení – zoufalství – bezmoc – rezignace.

Stopování z Madridu do Barcelony

Odmítám polákovo svezení do 500 km vzdáleného města Sevilla a seru na to. Po třech hodinách stopování mi nikdo nezastavil a opět začíná pršet, chci vypadnout. Nebezpečnou cestou přes dálniční podjezdy jdu nakoupit do Carefouru. V obchodech tu mají zajímavý systém čekání. Všichni stojí v jedné řadě a k pokladě jde první na řadě. To je chytrý a férový.

Stopování z Madridu do Barcelony Stopování z Madridu do Barcelony

Jedu busem zpět do města na autobusové nádraží, kde si kupuju jízdenku do Barcelony. Uf, málem jsem jel ale na jiné nádraží, řidič mě naštěstí upozornil. Dva dny chůze jsem projel během půl hodiny autobusem… Už to nešlo jinak, nehodlám tu strávit další noc.

Holt, stopování je jako rybaření – někdy berou, někdy neberou. Dávám si poslední vino tinto y tapas a nasedám do autobusu směr Barcelona! Za 8 hodin vystoupím v dalším velkém a nádherném městě a nevím, co mě tam čeká. Kde budu spát, koho potkám, co zažiju. Ta nejistota k tomu patří 🙂  Aloha, Madrid!

Vino tinto y tapas Vino tinto y tapas

Sobota

18. den: Svatojakubská pouť do Santiago de Compostela a stopem po Evropě

Prospal jsem celou noční jízdu busem. Kolem 7 ranní přijíždíme do Barcelony, probouzející se z bujného pátku. Z nádraží okamžitě mířím k přístavu. Chci vidět moře, hned! Nejprve procházím liduprázdným velkým městským parkem Parc de la Ciutadella. Připadám si jako v nějaké bolívijské džungli. Svítá a sluníčko se prodírá listy vysokých palem.

Ciutadella Park Parc de la Ciutadella Ciutadella Park Parc de la Ciutadella

Před 25 lety v roce 92 se tu konaly letní olympijské hry. A právě v parku OH si vařím snídani – frankfurtské párky! 😀 I němečtí turisté se na mě přišli podívat.

Olympijský park Barcelona Olympijský park Barcelona

Stálo to za tu strastiplnou cestu! Jsem na obří písečné pláži, kterou teprve začínají okupovat turisté. Slunce paří, vlny hučí a z barů se line melancholická hudba. Jsem šťastný! Písek krásně štípe do puchýřů 😀

Barceloneta Beach, Barcelona Barceloneta Beach, Barcelona

Škoda, že mám těžký batoh na zádech, moc rád bych si prošel město a v klidu nafotil víc streetu.

Barceloneta Beach, Barcelona

Nejznámější a největší pláž v Barceloně – Barceloneta je dlouhá přes kilometr. Chodí tu spoustu pouličních prodejců, nabízejí piva, mojita a šátky.

Barceloneta Beach, Barcelona

Ležím na karimatce a sleduji nekonečnou dálku mořské hladiny a vybavují se mi všechny zažité momenty na této cestě. Jedno vím jistě. Nejsem zas tak asociální a zrovna tento okamžik bych chtěl s někým sdílet.

Tam někde v dálce leží ostrov Mallorca a Baleáry, ještě dál Sardinie a ještě dál pobřeží afrického Alžírska a Tuniska.

Ta nápaditá budova ve tvaru písmene D je 5* hotel W. Jedna noc vyjde stojí od 10 tisíc Kč.

Barceloneta Beach, Barcelona Barceloneta Beach, Barcelona Barceloneta Beach, Barcelona Barceloneta Beach, Barcelona

Slunce peče jak sviňa, v rukou svírám cervezu v plechu (zásoby ještě z Madridu) a mám se dobře. Když si vzpomenu, jak jsem před 24 hodinami stopoval v dešti na benzínce… Všechno je opět v rovnováze.

Barceloneta Beach, Barcelona

Snažím se rozhýbat pár věcí. Několik lidí na FB mi píše tipy na kamarády z BCN, kteří by mě mohli ubytovat. Taky bych rád šel na koncert kapely Get Dead ze San Francisca, kteří jsou tu právě dnes na EU turné a jede s nimi známá Zuzka. Možná mi zařídí free vstup, to by byla prdel 😀

Vybral jsem z bankomatu a vydal se na procházku městem. Ty největší pecky, jako Gaudího věci si nechám na zítřejší celý den. Navštívil jsem stylovej motorkářskéj klub Barba Rossa. Majitel (nejvíc voháklej motorkář) za mnou přišel a povídá „Do you speak English?“, odpovídám že „yes“ a on „me no“ 😀 😀  Nejvíc prdel 😀

Jsou tu takoví živočišní, hrají ZZ Top, AC/DC, Elvise a podobný pecky. A ten interiér! Před barem stojí samý chopper.

Barba Rossa Barcelona

Nikdo nepíše a pomalu se stmívá. Asi budu spát na pláži. Je tu mnohem, mnohem tepleji než v Madridu a Santiagu. Jen větší vlhko, ale to uschne za chvilku. Taky musím vyprat, vše mám špinavé. Možná vyperu na záchodech a zítra během pár hodin usuším na pláži, ušetřím a nemusím hledat prádelnu.

Dnešek byl odpočinkový, ležel jsem na pláži, opaloval se a popíjel pivka. Jedno pivko za Euro je v pohodě.

Přes den narvaná pláž se na noc mění v poklidnou a poloprázdnou. Občas se najdou zamilované páry, nebo procházející opilci.

Barceloneta Beach, Barcelona

Vlny jsou velké, vlhko taky.

Barceloneta Beach, Barcelona

Ještě chvíli počkám, až se pláž úplně vylidní a lehnu si za složená lehátka, daleko od hlavní cesty a daleko od moře, aby mě nepřekvapil příliv ani náhodní kolemjdoucí. Pláž je prázdná, našel jsem parádní flek za věže z lehátek. Vytahuji karimatku, spacák a batoh několika uzly přivazuji k lehátkům za hlavou.

Barceloneta Beach, Barcelona

Lehám si do lože a otevírám poslední pivko. Vystrašil mě procházející opilec, který se na mě netvářil moc pěkně. Něco mi říká „dej si cennosti do spacáku“, na to jsem si dal celou brašnu s foťákem, doklady, deníkem a dalšími cennostmi do noh do spacáku.

Na Facebooku mi jedna slečna píše, že pokud mě okradou, aspoň budu mít o čem vyprávět. (Zdravím, Tě! A děkuji za dodání odvahy!). Na hlavní cestě se potuluje dost divných lidí, ale tady mě snad neuvidí. Je 1 ráno a jdu spát.

Barceloneta Beach, Barcelona

Neděle

19. den: Svatojakubská pouť do Santiago de Compostela a stopem po Evropě

FUCK, FUCK FUCK!

Probouzím se ve 3 ráno a se strachem sahám za hlavu. Kde je batoh?!?! Kurva, není tam. Vystřelil jsem ze spacáku a prohledávám okolí. Nic, všude jen písek, lehátka a ticho. Jen z dálky se ozývají opilci. Do prdele, jsem bez batohu! Nikde ani noha, ani stopy v písku. Ten totiž v noci srovnávali traktorem.

Spal jsem sotva 2 hodiny a nemám velkou krosnu se všemi věcmi! Vůbec nic jsem neslyšel. Rychle balím spacák s karimatkou a přes rameno hážu brašnu s cennostmi (uf, aspoň mobil a pas mám!). Chci si obout boty, které mi ležely vedle spacáku. Do prdele, ukradli mi i ty posraný tenisky! Bosý utíkám k prvnímu baru na pláži, ten je sice zavřený, ale někdo vapkou stříká podlahu. Na židli vidím nějaký velký balík, možná je to můj batoh, říkám si. Běžím k němu, v tom na mě týpek spustí něco španělsky a hlučně gestikuluje. Jdu blíž, když dostávám kopanec na hrudník. Tyvole, tak to je moc. Ukradli mi batoh a teď dostanu kopačku na hrudník. Naštěstí mi v hlavě proběhlo, že bych se neměl pouštět do nějakých velkých akcí a stáhnout se. Fyzicky bych jednoho asi zvládl, ale on je tady doma a určitě má víc kamarádů. A nechci přijít o zuby ani brašnu.
Bosky utíkám a sedám si na lavičku. Volám 112.

Okradli mě ve Španělsku

Operátorka na mě spustí španělsky. Zkouším „Do you speak English?“, uf, naštěstí jsme se nějak domluvili a nahlásila mě adresu policejní stanice, kam se mám dostavit. Bosý a s rozbaleným spacákem (obal jsem měl v batohu) procházím noční Barcelonou. Naštěstí jsem spal v kraťasech a tričku, kdybych spal jen v trenkách…

Nic necítím, žádné emoce. Jako bych zapnul záložní motor, který jede na plné otáčky směrem domů, rychle do bezpečí. Probudíš se 2600 km od domova bez věcí. Díky za tu intuici, že jsem si dal brašnu do spacáku. To totiž oni chtěli. Moje špinavé oblečení a nové pohorky za 6 tisíc (konečně rozchozené) jim budou k ničemu.

Policejní stanice se nachází asi v polovině Barcelony, musím projít několik kilometrů, abych se k ní dostal. V Vietnamců si kupuju žabky a ještě dostal slevu 1 Euro! Díky za to, hned mi to zvedlo náladu! 😀

Okradli mě ve Španělsku

Zní to neuvěřitelně, ale asi po 2 kilometrech jsem uprostřed silnice našel svoji tenisku, jen jednu… prohledal jsem všechny odpadkové koše, ale nic víc nenašel.

V centru to žije, prostitutky, feťáci, opilci a špíny víc než na Cejlu. Zvedá se mi z toho kufr. Samá špína, ale je fajn, že ulice mají čistý. Konečně jsem se dostal na stanici, kde během okamžiku zjišťuji, že jsem se dvě hodiny potácel zbytečně. Neumí tu anglicky a na překladatele bych čekal do zítřejšího odpoledne. Čekat nebudu. Sepsali bychom protokol a svoje věci bych stejně nikdy neviděl. A kdo ví, jestli bych něco dostal od pojišťovny. Seru na to, jedu domů.

Už mi to dochází, ten pocit. Ono se to fakt stalo, jsem sám a nikdo jinej mě z této šlamastiky nedostane.

Vše se událo tak rychle. Policie – metro – bus – letenka – Praha – Brno.

Na letišti jsem měl štěstí, koupil jsem úplně poslední letenku do Prahy a letadlo odlétá za hodinu. Je to zvláštní pocit, měl jsem ještě 14 dní cestovat, vše je tak rychle u konce.

Aspoň můžu říct, že jsem spal v Barceloně na pláži za úplňku. A co, že to bylo je 2 hodiny 😀

Po příletu domů mi píše Tygr, kamioňák, který mě měl zítra vyzvedávat na výpadovce z Barcelony… bohužel, moje cesta skončila dříve. Cesta je dlouhá akorát na zjištění škod. Celkem asi 25 tisíc, když nepočítám diplom poutníka ze Santiaga…

Jsou to jen věci, to mě nepoloží. Pokud jsem se měl na cestě oprostit od všeho, asi to znamenalo i od batohu 😀

ALE – žiju! Taky jsem se mohl probudit s nožem v břichu a našli by mě až ráno turisté.

Že mi dáte lajk? 😉
40. týdeníček 2016 – zápisy a fotky mého týdne