2. týdeníček 2016 – zápisy a fotky mého týdne

Velké věci z mého uplynulého týdne (11.1. až 17.1. 2016). Všechny nejsou doslova velké. Ale pokud si člověk dokáže užívat maličkostí, tak i nepatrná  chvilka ze života stojí za zmínku.

« Zobrazit všechny týdeníčky »

Pondělí

Koupil jsem si hoblík. Za 150 Kč v bazaru na Křence. Je starší, ale ve výborném stavu. Trošku přebrousím nůž a můžu vesele hoblovat 🙂 .

Dlouho jsem v Illustratoru připravoval nástěnnou mapu světa podle svých představ. Dneska jsem ji nechal vytisknout a vyšlo mě to na 137 Kč. Kdybych ji kupoval, zaplatil bych snad i desetkrát tolik. Rámeček jsem měl naštěstí od mámy, jen jsem oddělal obraz Slonů od Salvadora Daliho, stejně se mi nelíbil.

Stáhl jsem film Revenant Znovuzrození a večer jsme promítali. Určitě se na něj mrkněte, dlouhé surové záběry a dechberoucí detaily za to stojí. Prý to bylo DiCapriovo nejnáročnější natáčení v kariéře, čemuž věřím. Snad se konečně dočká toho Oscara, zaslouží si ho.

Úterý

Jel jsem na kole koupit kazetu filmu do Polaroidu 🙂 . Celkem drahá záležitost, ale věřím, že to bude stát za ten neopakovatelný okamžik. Celé balení stojí 590 Kč, jedna fotka vyjde na cca 70 Kč.

Takto vypadá ta kazeta s filmem do Polaroidu na 8 snímků. Slouží zároveň jako zdroj energie pro samotný aparát.

Poprvé jsem ochutnal Basta Coffe na Svoboďáku a toulal se po městě a něco málo nafotil.

Tato fotka se dokonce zalíbila i brněnské hvězdárně a planetáriu na Kraví hoře a zveřejnila ji na své FB stránce. Ten srpek měsíce byl opravdu magický 🙂 .

Římské náměstí v podvečer.

Středa

Zdál se mi sen, že jsem jel vlakem do Budapeště a dostal pokutu za slovní napadení revizora, kterou jsem nehodlal zaplatit 😀 .

V Řempu na Cejlu měli novou dodávku kožených odřezků. Našel jsem spoustu krásných a velkých kusů. Mají to na váhu, 300 Kč za kilo. Vzal jsem si dva krásné kousky celkem za 38 Kč a vyrobím si kožený popruh k foťáku 🙂 .

 

Nařezal jsem dva stejně velké pruhy a lepidlem slepil k sobě. Velikost jsem měřil na starém popruhu.

Bobka při cestě z práce na rozjezd.

Čtvrtek

U snídaně jsem dočetl knihu Skála od Petera Maye. V půlce knihy jsem to chtěl vzdát, protože jsem čekal klasickou detektivku s akční zápletkou. Toto není tradiční detektivní příběh, ale spíš objasnění celoživotních strastí vyšetřovatele, které se prolíná do vyšetřování vraždy. Autor se hodně zaměřuje na popis a možná proto jsem více sledoval rychle se měnící klimatické podmínky na mystickém skotském ostrově Lewis, kde se příběh odehrává, než samotné vyšetřování. Jsem rád, že jsem to nevzdal a dočetl, určitě si půjčím i zbytek trilogie.

Že prý za projevený zájem se na dnešní večer otevřela Dráha. Přes zimu nemá smysl, aby bylo otevřeno každý den, ale aspoň klubové čtvrtky by to chtělo zachovat. Sešlo se spoustu super lidí, hráli jsme fotbálek a bylo to fajn 🙂 .

Pátek

Stál jsem na kole jako první na křižovatce a čekal na zelenou. Nejprve se rozsvítila šipka doprava, tak jsem se ohlédl, jestli zamnou náhodou někomu nebliká pravý blinkr. A taky že jo, tak jsem se namáčkl ke krajnici, aby auto moho volně projet. Jak projíždělo kolem mě, všiml jsem si, jak se řidič natáhl přes spolujezdce a něco na mě ukazoval a usmíval se. Ukazoval palec nahoru 🙂 . I taková maličkost může člověku udělat velkou radost, kdyby to tak dělal každý, hned by bylo na světě veseleji.

Poprvé jsem se začetl do prvních stránek legendárního příběhu Alexandra Supertrampa Útěk do divočiny.

Založil jsem film do Polaroidu 🙂 Po zasunutí kazety se za specifického zvuku vysune první krycí karta, nazývaná DarkSlide. Pokaždé je na ní nějaký citát či fotka. Zítra vyfotím první snímek.

Čočka na plotně, to bude divočina!

Sobota

Polaroidová fotka je podle mě nejlepší a nejrychlejší únik od moderní digitální fotografie. Jednoduše má obrovské kouzlo. Až na tu cenu, ta je o trošku míň kouzelná 😀 . Na zahradě jsem vyfotil Kláru s Lucií. Nastavil jsem vzdálenost na rozmezí 0,6 až 1,2 metru a stiskl spoušť. Vepředu vyjela kartička z jedné strany modrá a z druhé černá. Rychle jsem utíkal domů a fotku přikryl miskou, aby na ni nesvítilo.

Po pár minutách jsme nakoukli. Modrá část se začínala postupně vybarvovat a viděli jsme obrysy postav 🙂 .

Máma nás pozvala na vepřo knedlo zelo, tak jsme jeli do Bystrce. S Deniskou jsme se potom prošli Údolím k babičce a dědovi. Vždycky mají radost ze zvířátek 🙂 .

Rozárka má v oblibě sedat si lidem za krk 😀 .

Vzácná chvíle se ségrou u babičky.

Doma na mě čekalo překvapení. Fotka z Polaroidu se už vybarvila a vypadá úžasně. Ani jsem nečekal, že první snímek bude vypadat tak dobře.

Žádné zrno, krásná pleť, tónování, světlo a stíny, všechno vyšlo perfektně 🙂 . Mám radost 🙂 . A navíc se holky usmívají a sluší jim to.

Neděle

Jedeme na návštěvu za druhou babičkou do Vyškova 🙂 . Cestou vlakem jsem listoval bylinkovou kuchařkou, kterou vezeme pro babičku. Zajímavé počtení, v knížce jsou různé tipy na sezónní rostliny a jejich využití. Na jaře budeme sbírat jak o život 🙂 .

Klára ve vlaku.

Po obědě jsme se šli projít po okolí přes park u řeky Haná. V Brně nefoukalo tolik, jako tady. Babička si zacvičila na hřišti a vrátili jsme se zpátky na kávičku a skvělou buchtu.

Plkali jsme co nového a nad fotkami zavzpomínali. Tyto chvíle mě vždycky utvrdí v tím, že rodinná fotografie má velký význam nejen pro další generace.

Na společnou fotku jsme si sedli před tapetu lesa, kterou má babička celou věčnost, co já si pamatuju. Tady to není vidět, ale různě na kamenech jsou rozmístěny vystřižené postavičky z rodinných fotografií.

Všechny jsem moc rád viděl. Často se takto pohromadě nescházíme. Ale třeba to letošní léto vyjde u nějaké grilovačky 🙂 Rád jsem poznal i Jurovu novou přítelkyni.