23. týdeníček 2016 – zápisy a fotky mého týdne

Velké věci z mého uplynulého týdne (6.6. až 12.6. 2016). Všechny nejsou doslova velké. Ale pokud si člověk dokáže užívat maličkostí, tak i nepatrná  chvilka ze života stojí za zmínku.

« Zobrazit všechny týdeníčky »

Pondělí

6. den dobrodružné cesty po Norsku – výstup na horu Gaustatoppen 

Povídání a fotografie z předchozích dnů v Norsku najdete v 22. týdeníčku.

Probouzím se ve stanu pár kilometrů nad výchozím bodu k výstupu na horu Kjerag. Pod námi se rozprostírá malé jezero Tjodanpollen.

Z treků se vždy vracíme v pozdních nočních hodinách, vstáváme dopoledne a na další přesun se proto vydáváme až kolem poledne. Ve více lidech je balení a organizace komplikovanější, ale má to své výhody – v odpoledních a večerních hodinách jsou všechny stezky liduprázdné.

Muzeum stříbrnictví, které zároveň nabízí kurzy práce se stříbrem, bohužel zavřené.

Každý den se střídáme na místě spolujezdce, vzadu se vždy mačká jiná trojice 😀 . Dnes mám privilegium spolujezdce já.

Zajímavostí je, že cena benzínu v Norsku v pondělí stoupá. Dnes bychom za litr Naturalu 95 zaplatili cca 14,9 NOK.

Krásnější místo na rybaření si nedokážu představit. Můj prut ale zůstává v batohu, rybaření v moři je zdarma pro všechny, na řeky je potřeba povolenka. Takto mi v hlavě utkvěla kanadská příroda z knih Leoše Šimánka.

Obědváme na krásném odpočívadle u šumící řeky Otra.

Po téměř 400 km zdlouhavé jízdě, zastavujeme ve městě zapsaném na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO – Rjukan. Narodil se zde cyklista z fotografie Gunnar Fridtjof Thurmann Sønsteby, bývalý člen norského hnutí odporu během německé okupace. Získal mnoho válečných vyznamenání, mimo jiné vyznamenání válečného kříže se třemi meči, což je norské nejvyšší vojenské vyznamenání. Statečný to pán.

Přestože je pondělí, město je vylidněné. Kromě krásných budov a půvabných předzahrádek nás zaujala jiná věc. Tam a zpátky městem se projíždí mladíci v luxusních autech BMW a Audi. Vždy dojedou na konec ulice, otočí se a jedou nazpět. Loket z okna, hlasitá hudba a drsný poker face 😀 .

Polemizujeme, zda se jedná o místní druh vábení slečen či prostou zábavu zbohatlíků. Možná obojí, každopádně je zábava to pozorovat.

V kontejnerech u obchodu zkouším dumpster diving. I jeden z nejvyspělejších států na světě se stále nevypořádal s problematikou vyhazování jídla. Je mi z toho smutno, když vidím, kolik jídla se vyhazuje. Maso, saláty, klobásy, hotová jídla, šunky, bohužel již nic k jídlu.

Odnášíme si alespoň několik kečupů Heinz, za které bychom v obchodě zaplatili kolem 35 NOK za kus. Alespoň pro zpestření monotónního jídelníčku.

Z Rjukanu je to na parkoviště pod horu tvaru sopky Gaustatoppen co by kamenem dohodil.

Stezka značená mohylkami s červeným T, opět vede rozmanitým terénem. V nižších polohách brodíme řeky a sněhová pole, výše jde o technické pasáže plné balvanů a štěrku. To mě baví.

Výstup není dlouhý ani náročný. Ve srovnání s včerejší cestou na Kjeragbolten je dnešní den odpočinkový. Ovšem s vyšší nadmořskou výškou jsou i jiné podmínky. Fouká chladný vítr, ale sluníčko nás doprovází i dnes.

Jako kamzíci zdoláváme posledních pár set metrů přes nestabilní kameny a sněhová pole. Vrchol nás přitahuje jako magnet.

Telekomunikační vysílač nestojí na samotném vrcholu, k tomu se dostáváme zrádnou pěšinkou po hřebeni pokrytým vrstvou sněhu. Člověk nikdy neví, jak hluboká je prohlubeň pod sněhem. Za dvě hodiny stojíme na vrcholu Gaustatoppenu. Slunce právě zapadá, ale nezapadne na dlouho.

Hora má dokonce tajemství. Napříč horou je vybudovaný tunel, kterým vede železnice s lanovkou – Gaustabanen (krátký dokument o železnici). Původně sloužila k výstavbě vysílače, později pro vojenské účely a nyní se lanovkou dopravují rádoby turisté. Pro lanovku ještě sezóna nezačala, otevřena bude až v polovině června a jednosměrná jízdenka pro dospělého vyjde na 250 NOK – hafo.

Za dobrých podmínek lze z hory spatřit až šestinu norského království. Tuším, že dnes máme dobré podmínky, výhledy jsou opravdu impozantní.

Společná fotka z absolutního vrcholu Gastatoppenu.

A na závěr kýčovité fotky z profilu při západu slunce 😀 .

Ztrátou cukrů tělo rychle slábne a je to znát. Dostaví se ospalost a únava. Kdybych se s tím chtěl tahat, vzal bych si alespoň tři tyčinky (Snickers) na den 😀 Zatímco ostatní se dali na sestup, já s Michalem jsme v otevřené turistické chatě posvačili chléb s bazalkovým pestem, přičemž nám hrála hudba z mobilu.

Před rokem na vrcholu končil extrémní náročný triatlonový závod Isklar Norseman, norská obdoba Iron Mana. Mrkněte na toto video, účastnící jsou opravdu nejsilnější nátury nejen z Norska, ale celého světa.

Stejně jako cestou na Trolltungu i zde stavěli šerpové z Nepálu kamenné schody vedoucí k vysílači. Jsou to machři.

Je půl jedné ráno, tempo sestupu přizpůsobujeme terénu a viditelnosti. Největší tma je právě mezi půl jednou a druhou ranní. Děsivým a hlubokým skřehotem nás doprovází tento zvláštní pták z červenou chocholkou. Hnízdí tu ve skalách a vyrušili jsme jeho noční klid.

Před druhou ranní hledáme vhodné místo pro postavení stanu. Nechci kempovat u nedaleké chaty, obcházím celé tři patra parkoviště, ale žádný rovný travnatý plácek nenacházím. Proto se vracím za bránu vedoucí na horu, kde zabírám pár čtverečních metrů na stan. Michal mě následuje.

Po několika nocích ve stanu, je jeho stavění naprosto automatickou záležitostí i když jsem unavený. Stan mám půjčený od táty a je super.

Ulehám do spacáku a s lahodným zvukem „ccck“ otevírám plechovku piva BARE za 16 NOK, jako odměnu za úspěšně strávený 6. den v norské divočině. Chuťově nijak nezáří, ale za ty peníze nemůžu říct, že by mi nechutnalo 😀

Úterý

7. den dobrodružné cesty po Norsku – vodopád Voringfossen a Bergen

Ve srovnání s předchozími dny, vstáváme brzy. Po deváté hodině opouštíme parkoviště pod horou Gaustatoppen a vyrážíme na dlouhý přesun zpět do Bergenu. Dnes se rozloučíme s autem i našimi kolegy, kteří letí zpět do Prahy.

Do cesty nám bylo sesláno odpočívadlo s TEPLÝMI sprchami zdarma. Jaká to vymoženost! Což o to, že nejsou oddělené pánské a dámské kabinky a do sprchy mi vlezla vyděšená Němka a viděla mého pindíka 😀 😀 Chuděrka, jedním skokem byla ve dveřích, zakřičela „Oou, sorry“ a zmizela. Já se jen smál 😀

Zpět na čtyrech kolech. Moc civilizace nepotkáváme a když už, tak jsou to malebné vesničky s dřevěnými chýšemi s porostlými střechami. Jsou kouzelné.

Objíždíme celý největší národní park v Norsku a zároveň největší náhorní planinu v Evropě, Hardangerviddu. Silnice byly otevřeny teprve nedávno. Vysoké dřevěné tyče určující směr, nám dávají jasnou představu, kolik sněhu zde bývá v zimě.

Cesta je únavná, musíme se pravidelně občerstvovat a doplňovat tekutiny. S tváří přitisknutou na sklo se potom spí přímo výtečně 😀

 

Chvíli jsme měl strach, že jsem nechal svoji legendární kšiltovku Foto Forest ve sprchách. Po prohledání celého auta, se ukázalo, že Michal na ní celou dobu seděl. Radost ze setkání s kšiltovkou byla veliká 😀

Na severu Hardangerviddy se nachází jedno z nejnavštěvovanějších míst celého Norska – kaskádovitý vodopád Voringfossen. Vodopád stéká z náhorní plošiny do hluboce zaříznutého Måbødalen. Má výšku 182 m a je tak 83. nejvyšší v Norsku.

Nad vodopády se nachází turistická vyhlídka (dnes v rekonstrukci za provozu), hotel a obchůdek se suvenýry. Je to opravdu masová záležitost a davy turistů sem jezdí autobusy i karavany.

Je to jeden z nejhezčích vodopádů, které jsme cestou spatřili. Za hlasitého burácení dopadá dvojitý vodopád z řeky Tysviko do údolí a společně s vodopádem Voringfossen tvoří řeku Bjoreio.

Projíždíme mnoha dlouhými tunely, jsou krásně modře podsvícené a působí až futuristicky. U fjordu zkouším párkrát nahodit, ovšem marně, hladina u břehu je příliš nízká. Obědváme tortilly s pestem ochucené kečupem z dumpster divingu.

Po téměř celodenní jízdě, konečně přijíždíme do města Bergen. S naším příjezdem se mění i počasí. Teprve teď zažíváme to pravé (i když umírněné) severské počasí. Je pod mrakem, fouká vítr, padá mlha a vypadá to, že každou chvíli začne pršet. Teplota nepřesahuje 12 °C. Typické norské počasí.

Poměrně dlouho hledáme neplacené parkování. Nakonec auto necháváme na ulici v prudkém svahu nedaleko centra. Norsko je království elektrických aut. Kromě aut značky Tesla, zde nejčastěji potkáváme Nissan Leaf. Ve městě si dobíjí baterku klidně z okna bytu.

Na kolech tu taky hojně jezdí. Cyklo pruhů a půjčoven kol tu mají spoustu, rozhodně víc, než my v Brně.

 

Pomalu přicházíme do centra, jsme v civilizaci a mají tu i umčo ( 😉 )

Bergen, druhé největší norské město je počtem obyvatel srovnatelné s Brnem. Líbí se mi tu. Všude čisto, budovy jsou v kontrastu s okolní přírodou a mořem v dokonalém souladu.

Nacházíme se na mořském pobřeží, mezi sedmi horami a jdeme na krátkou prohlídku města a jeho přístavu.

 

Konkrétně do historické části zvané Bryggen, která byla dříve hlavním centrem obchodu v severní Evropě. Bryggen tvoří souběžné řady domů s kamennými základy, za jejichž průčelími s lomeným štítem se ukrývají rekonstruované stavby z hrubých fošen. Dva domy jsou právě v rekonstrukci a aby nebyl narušen vzhled ulice, byly domy oblečeny do plachet s původním designem.

 

V roce 1979 bylo 58 dřevěných domů na bryggenském nábřeží zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO.

Je poměrně pozdě večer a ulice jsou téměř vylidněné.

Výhoda je, když se má člověk kam schovat před nepřízní počasí. Proto vznikly útulné hospůdky a kluby vně dřevěných hanzovních budov. Chytře to mají vymyšlené už po staletí. Návštěvníci jsou vábeni živou hudbou, tlumená melodie kytary či houslí proniká skrz těžké dřevěné dveře. Má to svoji specifickou atmosféru, nechce se mi odsud.

Každý průchod mezi dřevěnými domy je jiný, všude čeká něco jiného. Malebné pavlače, tlumené osvětlení, dřevěná schodiště…

 

Průměrná roční teplota 7,6 °C je druhá nejvyšší v Norsku. Díky své poloze u moře a mezi horami je pro Bergen typické deštivé počasí, kdy je za rok naměřeno průměrně 213 deštivých dní, což je jedna z nejvyšších hodnot v Evropě. Je dokonce nazýván „městem deště“. Dne 21. ledna 2007 byl zaznamenán nový městský rekord v počtu po sobě následujících deštivých dnů, kterých bylo naměřeno 84.

Moderní info centrum v přístavu je pro nás stěžejním bodem. Funguje to tady jako na poště – turista si odebere lísteček s číslem a jakmile je vyvolán, přijde k přepážce, kde mu milerádi odpoví otázky typu, kde si postavit stan poblíž letiště, nebo co si nenechat ujít z města. Mají tu otevřeno do 23 hodin všechny všední dny, stejně jako většina obchodů.

V přístavu kotví velké plachetnice i malé motorové čluny. V tomto počasí působí pochmurně, ale po prosluněném týdnu si dopřáváme typické místní počasí.

 

Rybím trhem s čerstvými mořskými plody a přístavem bych se dokázal procházet do rána a pořád bych měl co objevovat. Spleť lan, plachet a rybářského náčiní mě nepřestane fascinovat. A do toho vůně darů moře.

Ke koupi kaviáru nás lákali ochutnávkou zdarma. Nenalákali, v nedalekém obchodě totiž stejný kaviár koupíme o 100% levněji.

Výlohy nejnavštěvovanější části města zdobí sobi a předražené svetry s typickými severskými motivy. Místní ve městech spíš oblékají moderní funkční prádlo.

Opouštíme Evropské hlavní město kultury roku 2000 a jedeme na doporučené místo ke stanování poblíž letiště. Půjčené auto zítra vrátíme s plnou nádrží a umyté. Na benzínce pomáháme norské mládeži s nastartováním auta přes kabely 😀

Kempíme na louce poblíž letiště, nedaleko září světla kamenolomu. Poslední společná noc s Liborem, Bárou a Mikem. Ráno brzy vstáváme a jedeme na letiště.

Celá naše cesta autem po jižním Norsku na mapě:

Středa

8. den dobrodružné cesty po Norsku –  loučení s kamarády na letišti v Bergenu, botanická zahrada a arboretum

Rachot z nedalekého lomu nás nenechal zaspat. Otevírám oči a krátce na to zvoní budík nastavený na 7 hodin. Po snídani jedeme na letiště vrátit auto a čekat na odlet našich spolucestujících.

Kamarádům to letí 10:25 a já s Michalem máme mezitím čas na přebalení a organizování následujícího týdne o samotě. Ale předtím si musím dopřát ranní kávu před 4* hotelem Clarion na letišti 😀 Není nad to, uvařit si nakopávacího turka přímo na letišti.

Pod dohledem japonských turistů na letišti dobíjíme baterky v mobilech a foťácích. Letištní záchody skvěle slouží pro ranní hygienu, s kartáčkem na zuby v puse sklízíme úsměvy i od letušek 😀

Michal doslova prosral odlet našich kamarádů 😀 Od teď týden po svých s 27 kg těžkými batohy na zádech. Vše, co potřebujeme k přežití si neseme na zádech. Plán cesty nemáme, prostě půjdeme.

Kdybych hodně přeháněl, tak elektrické Tesla auta jsou tu skoro tak běžné jako u nás Škodovky. Norská vláda totiž ke koupi ekologických aut nabádá vysokými daňovými úlevami nebo parkováním zdarma. Naopak vozy se spalovacím motorem jsou těžce zdaněny. Norsko se navíc dlouhodobě drží na prvním místě světového žebříčku nejdražšího benzinu.

Každé šesté auto v Norsku je elektromobil. A to je super. Pokud vás o tom, že se jedná o auto do zásuvky, nepřesvědčí to ticho při jízdě, můžete se přesvědčit poznávací značkou. Elektromobil totiž začíná písmeny EL.

Po přebalení zavazadel se pomalým krokem vydáváme na cestu za dobrodružstvím. Zastavujeme u obchodního centra Blomsterdalen Senter. V Eurosparu mají pult s ochutnávkou ovoce! To si nemůžeme nechat ujít a uskutečňujeme několik bojových výpadů 😀 Taky kaviár je levný, v přepočtu okolo 23 Kč.

Ceny v obchodech jsou v průměru 3x dražší než u nás. Nejlevnější produkty jsou rybí a rajčatové konzervy, kaviár, tortilly, bramborové placky. Pivo je opravdu drahé, naopak nealko pivo je znatelně levnější, stojí okolo 9 NOK. Alkohol se smí prodávat pouze do 20 hod a o víkendu do 18 hod.

Neuvěřitelné, souhra náhod a osudu nás dovedla na cestu s opuštěným autobusem! Teď už si opravdu připadám jako Alexander Supertramp z Útěku do divočiny a jeho Magic Busu! 🙂

Mohli bychom zde strávit noc, ale jsme teprve na začátku naší cesty. O srandu ale není nouze, málem jsme odjeli vlastním autobusem! 😀

No řekněte sami, skoro jako Fairbanks City Magic Bus 142, no ne?!

Intuitivně směřujeme k moři, do přístavu, tam nás to táhne. Řekl bych, že procházíme prázdninovým letoviskem. Na začátku každé ulice stojí přístřešek s nástěnkou a poštovními schránkami. Je to chytré, pošťák nemusí obcházet každý dům a člověk si poštu vyzvedne cestou domů. Takové bydlení by se mi líbilo. Dole garáž pro loď a nad ní dva pokoje s kuchyní. Každé ráno před svítáním bych vyjel na ryby a vrátil se na západ sluníčka v zátoce.

Při pěší cestě máme mnohem více prostoru a času, všímat si věcí, které bychom z auta nevnímali. Takto jsme našli opuštěný chátrající jednopokojový domeček. Zaprášený kalendář na zemi za roku 1966 prozradil pravděpodobně poslední ročník před koncem nájmu.

Letadlo, chystající se k přistání, nám připomíná, že jsme stále nedaleko letiště. V zátoce je nádherně. Krásné dřevěné vily však zejí prázdnotou.

Možná ještě nezačala sezóna pro rekreaci. Paní na zastávce je jediný člověk, kterého jsme od návštěvy obchoďáku, spatřili. Musel jsem si ji vyfotit 😀

Celou cestu z letiště, mluvíme o tom, jak bychom se rádi svezli na lodi. Jedno jaké, jen prostě vyplout. Už to tak bývá, pokud mysli něco vnutíte, nohy vás tam dovedou. Došli jsme do velkého přístavu Bergens Seilforening v Hjellestad. Přes zákaz vstupu, procházíme závorou a velkou halou s loděmi.

Kromě pár lodníků natírajících trupy lodí a dvou pánů na plachetnici, zeje velký přístav s kapacitou 400 lodí prázdnotou. Procházíme okolo oné plachetnice a všímám si, že má na přídi český kód CZE. Koukám na posádku a zkouším zvolání „ahoj“. A dostávám odpověď „nazdar kluci!“. Dáváme se do řeči a zjišťujeme, že již druhý den opravují rozsypaný motor. Moc rádi by nás povozili, ale kdo ví, kdy se jim podaří motor opravit. Sakra, takový kousek jsme byli od cesty na moře!

Později se z fotek na Facebooku dozvídám, že onen pán, opravující motor lodi, byl táta mé známé z Prahy z dob, kdy jsem pracoval pro Freerent. Klára se jmenuje a zrovna spala dole v kajutě! Kdy by to byl tušil, jaká náhoda! 😀 Neskutečný.

Procházíme nádherným arboretem, kolem nás prochází skupinka krásných děvčat. Říkáme si „když se chlapi nechají vést ženskou, dobro z toho nekouká, ale tady nemáme co ztratit“ 😀 Nenápadně se plížíme za holkami a udělali jsme dobře. Dovedly nás na překrásné míst, ostrov Milde.

Shazujeme batohy a trička, jsme u moře. Pochopili jsme, že se nacházíme na oblíbené destinaci ke koupání. Podél pobřeží je rozmístěno několik pláží s free grilly, odkud se line nádherná vůně masa, křik dětí a hlasitá hudba.

I Michal si skočil ze skály, avšak, že je voda slaná a sůl si s sebou odnese do spacáku, nám došlo, až vylez z vody 😀 Noři v moři 😀

 

Michal poprvé v životě rybaří, nevadí že bez úspěchu. Užíváme si pohodičku a odpočinek.

Po dvou hodinách zewlování na skalách u vody, opět neseme těžké batohy a jdeme do neznámo kam. Stále nás to táhne k přístavům. Asi protože tolik lodí na jednom místě u nás v České republice nenajdeme. Nebo je to prostá trampská intuice, která nám radí, jakým směrem se vydat. A tak ji posloucháme.

Opět mohu potvrdit, že poslouchat své srdce a být otevřený všemu, se vyplácí! Svačíme na krásném posezení v přístavu, chytáme ryby a přemýšlíme, kam se vydat. V tom přijíždí na člunu Nor a mlčky začne tankovat naftu z malého čerpacího zařízení. Poté vyleze na břeh a pokouší se komunikovat. Neumí moc dobře Anglicky, přesto si pokecáme parádně 🙂

 

Že prý tady z kohoutku teče výborná voda. Jen to dořekne, začne hadicí umývat svůj člun. Nohama rukama se dorozumíváme. Prý pracuje jako dělník pár zátok odtud. Českou republiku nezná, ale vzpomíná si na „Čekoslovakija“ a „Praga“. Kouká se na můj skromný rybářský prut a povídá cosi Norsky. Vyleze z něj, jestli nechceme steak.  Skoří na člun a z grilu postaveném na zádi vytahuje a na papírové talířky pokládá dva pořádné steaky s kostí. S cigaretou v puse a vtipným přízvukem, slovy „dog meat“ 😀 podává Michalovi flákoty. Tak to už je opravdu neskutečný, co se tady děje!

S plnou pusou výborné chuti masa (jestli to byl pes, lepšího jsem nejedl!) na sebe s Michalem nevěřícně koukáme. Stejně tak musel koukat i můj žaludek, který dnes čekal maximálně kus kus s kaviárem 😀 Mezitím náš kapitán mizí se svým člunem s norskou vlajkou v dáli.

Oklepali jsme se ze šoku z místní pohostinnosti a opět vyrazili. Botanická zahrada i arboretum je zdarma přístupné všem.

Nohy i ramena nás bolí z tíže batohů, Michala, který nese batohy dva – jeden na zádech a jeden na břiše, mnohem více. Odlehčení nacházíme v kdejaké blbosti. Velkou radost u nás vyvolal tento nález dětské čelenky s motýlem. Tu bereme s sebou a v nošení se poctivě střídáme 😀

Celou dobu jsme vlastně na ostrově, jak zjišťujeme z nalezené mapy u botanické zahrady. Stejnou cestou se vracíme a po mostě přes zátoku Vågsbøpollen se vracíme na pevninu. Nordsjøen neboli North Sea, Černé moře necháváme za zády. Tentokrát směřujeme severovýchodně.

Je 23 hodin, stále světlo. V rámci odpočinku zkouším několikrát nahodit v jezeru, marně. Jen sova houká na poplach. Michal povídá: „Víš kolik je hodin?“

– „Tyjo, tak třeba sedm.“

„Hahaha, půl dvanácté!“ 😀

Začínáme se poohlížet po vhodném místě na spaní. A víte co? Nacházíme opuštěnou farmu, dokonce celý komplex budov! Je to tady dost strašidelný. Třeba ty háky na věšení mrtvých zvířat, které nám visí nad hlavami. Nebo ty rezavé sekery na zemi. Ale to vše je nám jedno, protože budeme spát na měkkých matracích a pod střechou!

Bez rozdělávání stanů ušetříme spoustu času a energie. Jen je potřeba zajistit, abychom ve spánku nespadli do spodního patra. Spíme totiž na jakémsi nájezdu, pod námi jsou nejspíš chlívy a sklad (snad ne mrtvejch negrů).

Před usnutím se mi hlavou honí celý sled dnešních neuvěřitelných událostí. Co všechno jsme se nám děje a jak hladce vychází. Mám z toho radost 🙂

Opuštěná farma leží zde, na ulici Skeievegen.

Čtvrtek

9. den dobrodružné cesty po Norsku –  toulání po okolí, Horda Museum, Fana Church 

Říkal jsem si, jaká to bude parádní noc, spát po týdnu na měkké matraci. Záda si odpočla, ale nad ránem nás trápila zima. Foukal mírný, ale ledový vánek a byla zima od noh. Zvláštní, když jsem spal pod širákem na Preikestolenu, zima mi nebyla. Inu, dnešní noc nám připomněla, že jsme pořád na severu.

Po ranní kávě (pohodička musí být) a snídaňové směsi se sušeným mlékem, jsme prozkoumali celou opuštěnou farmu, která se skládá z více domů a stodol. Kolem se pasou krávy a budovy si pomalu přivlastňuje příroda (nebo náhodní turisté).

Batohy na zádech a opět za slunečného rána kráčíme asfaltkou k Horda Museum. Nedaleko odtud jsme spali poslední noc s autem.

Horda Museum je muzeum lidového umění, konkrétně zemědělství, rybolov, umění a tradiční řemesla. V první řadě, před prohlídkou, se seznamujeme s recepční a diplomaticky si vyprošujeme toalety. Ty jsou teď celé naše, jaký luxus! 😀 Sranda na záchodě v muzeu (povšimněte si čelenky – dnes jsem štafetu přebral já):D

Po hygieně hurá na prohlídku muzea. Venkovní stálá expozice je zdarma, vnitřní je draze placená a shodli jsme se, že vidět ji nepotřebujeme.

U expozici tradičních lodí, postává místní znalec, který nám zaujatě vypráví, která loď je vhodnější do jakých vln a způsob jejich náročné výroby. Moc milý pán.

Procházíme kolem tradičních dřevěných obydlí, která jsou zamčená. Jen u jednoho domečku si všímáme pootevřených dveří. Opatrně vcházíme dovnitř a vyrušujeme paní, která, jak se zdá, chystala expozici na prohlídku. Velice mile nás přizvala dál a ráda zodpověděla naše laické dotazy ohledně historie těchto domů. Také ji zajímala naše cesta. Jsme prý „very lucky“ na počasí, stává se jednou za 25 let, aby deset dní v kuse svítili sluníčko.

V tomto domě se pletlo na tkalcovském stavu. Hned vedle něj se spalo a vedlejší místnost sloužila jako kuchyně a jídelna. Vše ze dřeva.

Vyzvedáváme batohy, které jsme nechali v hale hlavní budovy muzea a procházíme farmou (tentokrát o něco živější, než ve které jsme spali) sousedící s muzeem.

Podél silnice kráčíme k dalšímu poutnímu místu. Cestou sbírám několik zálohovaných plechovek od piva za 1 NOK. Odlehčím životnímu prostředí a ještě na tom vydělám! 😀

Přicházíme k farnímu kostelu Fana Church, tahám za kliku, je zamčeno, jdeme čtvrt hodiny po zavření. Zvoním na faráře a nic. Asi šel na oběd. Pff, tak si taky uvaříme oběd.

Sytý přicházím se šíleným, ale zajímavým nápadem. Zkusíme netradiční stopování. Obcházím odpadkové koše okolo kostela a nacházím několik vyhozených kartonů. Na jeden z nich maluji vysmátého smajlíka. Michal  se přidává a vytváří druhý xicht 😀

Se smajlíky v rukách opouštíme kostel z roku 1153. Když nic nestopneme, alespoň rozdáme úsměvy a dobrou náladu 🙂 A funguje to! Hned řidič prvního protijedoucího auta mává a usmívá se. Cesta po asfaltu najednou není tak fádní, bavíme se. Cyklisté i řidiči mávají, troubí, ukazují palce a smějí se. Motorkáři tůrují motory 😀

U obchodního centra Lagunen Storsente (kde jsme mimochodem první den po příletu kupovali plynové kartuše) odpočíváme na lavičce a pozorujeme právě probíhající orientační běh. Po chvíli k nám přichází babička, asi jedna z organizátorek a povídá něco Norsky. Za chvíli se vrátila a každému z nás podává výbornou buchtu s citronovou polevou a sladkou šťávu k tomu! Od pohledu moc hodná paní 🙂 S Michalem už se ničemu nedivíme.

Proč nevyužít zapomenutý košík! Dobré dva kilometry se mi šlo krásně, dokud mi vítr neodfoukl smajlíka! Letěl přes svodidla málem do řeky! Naštěstí proběhla uspěšná záchranná akce. Od teď se můj smajlík jmenuje Wilson.

Po malých peripetiích s vytažením batohu z košíku, ponechávám nákupní košík svému osudu u dalšího obchodního centra.

V levném obchodě REMA 1000 opět sbírám vyhozené kůrky chleba u krájecího stroje. Nacházím dokonce vyhozený celý chléb. Dnes budeme mít výbornou večeři. Po konzervě tuňáka v oleji opět jen prázdný regál.

Energie máme dost, nálada je také výborná. Midtun skole.

Procházíme čtvrtí Nesttun a hledáme kousek zeleně, kde bychom mohli složit hlavy na dnešní noc. Když instinkt zavelí, poslechni ho! Takto jsme našli krásné místo u rybníka Tranevatnet. Břehy jsou však podmáčené a spaní by nebylo pohodlné. Toužíme také po ohni, který jsme za celou dobu v Norsku nerozdělávali.

Ptáme se místních, zda bychom si mohli postavit stany kousek od jejich zahrady. Prý bez problému, ale lépe se budeme mít trošku jinde. Ukazují nám směr cesty do kopce vedoucí lesem. Rádi si necháme poradit, proto se vydáváme na soukromou vyhlídku.

Ano, tady se nám líbí. Stavíme stany a rozděláváme oheň. Máme krásný výhled na milionářskou čtvrť. Západ slunce je úchvatný.

O dřevo není nouze. Všude rostou břízy a smrky. Oheň nás dokázal pěkně překvapit. Na chvíli jsem se otočil a okolní mech pohltily plameny. Takhle by to nešlo. Nanosili jsme spoustu kamení a vytvořili pořádné a bezpečné ohniště.

Večeřím čerstvý chléb s kaviárem, no můžu se já mít lépe? 🙂

Nikdy nebudu litovat chvíle strávené u praskajícího ohně. Máme se skvěle.

Venku se ochladilo, Michal si dokonce oblékl rukavice. U ohně je ale dobře. Po jedné hodině uleháme do spacáků a těšíme se, co přinese další den.

Pátek

10. den dobrodružné cesty po Norsku –  Fantoft Stave Church, Mt. Ulriken

Budí mě slunce vycházející na opačné straně západu. To dusno se ve stanu nedá vydržet. Rozdělávám oheň, vařím kávu a kaši a vychutnávám si další slunečné ráno v Norsku.

Doma mám nějakou dobu rozpracovanou čepel nože. Materiál na rukojeť mám, ale viděl jsem fotky moc pěkných nožů s rukojetí z březové kůry. To by byl ten nejhezčí suvenýr, který bych si odtud mohl odvést. Kůra břízy je tu díky drsnějším klimatickým podmínkám mnohem silnější, než u nás. Rukojeť nože vyrobím z březové kůry, pokud mi ji nezabaví na letišti.

Neuvěřitelné, desátý den a stále nám svítí sluníčko. Svetr a termoprádlo zůstává na dně batohu.

Dnešním hlavním cílem je návštěva starého roubeného kostela Fantoft Stave Church. Scházíme z kopce a od vtipného pána čepujeme vodu. Lámanou angličtinou na nás zkouší vtípky, že prý tu vodu nám jen půjčuje, takže ji chce vrátit 😀 Cestou podél dálnice dále rozdáváme úsměv. Smajlík Wilson se stal naší ikonou.

Osud nám do cesty připravil další další divnou věc přitahující pozornost – měděný svícen. Prostě ležel ve škarpě vedle silnice a Michal ho tam nehodlal nechat 😀 Teď už se za námi otáčí opravdu každý.

Nacházíme se v části zvané příznačně Paradis, a opravdu připadáme si jako v ráji. Nejvyšší životní úroveň na světě je tu zjevná.

V uličkách potkáváme překvapivě málo lidí, spíš nikoho. Čekal bych, že aspoň ze zahrad se budou ozývat hrající si děti, vůně grilovaného masa, ale tu je mrtvo. Jen my, dva procházející exoti se smajlíkem, svícnem a dětskou čelenkou.

Nevím kam jdeme, hlavně že jdeme!

Cestou sbírám plechovky, všechny jsou zálohované, to poznám z nápisu 1 PANT nad čárovým kódem.

Usedáme ve stínu před vchodem do obchodu a odpočíváme. Po chvíli k nám přichází skupinka dětí (asi okolo 12 let) a koukají na nás jako na váguse. Pak se jedna z nich osmělí a přichází k nám. „Do you want ice cream?“ spustí skvělou angličtinou. A my dvojhlasně „Cože?!“ Ten šílený koloběh ještě neskončil? Tak to je mazec. „Yes, we would love to!“ 😀

To fakt vypadáme tak strašně, nebo jsou tady opravdu tak milí? Samozřejmě platí ta druhá možnost. A tak si spokojeně lížeme zmrzlinu a připadáme si šíleně cool.

Vracím plechovky a kupuji sýrovou omáčku ke kus kusu. Za každým obchodem jsou kontejnery, tak zkouším dumpster diving. A štěstí se na mě usmálo i tentokrát. Úplně na dně nacházím spoustu zálohovaných plechovek od piva Hansa. Doslova se pro ně potápím, týpek v autě nevěřícně kouká na moje nohy čouhající z kontejneru 😀 Dalších 5 NOK doma.

Michal se dává do řeči s nějakým chlapíkem, který přijel nakupovat. Ptáme se na cestu ke kostelu, kam máme namířeno. Týpek povídá: „Wait, I’ll take you there by car.“ Neuvěřitelné, během jedné návštěvy obchoďáku, se dějí takové věci. Nastupujeme do luxusního sporťáku Alfa Romeo s prasklým výfukem. Naše zběsilá jízda Norskem pokračuje!

Řidič se jmenuje Feta (like cheese) a jeho rodiče byli z Kosova a Maďarska. Je s ním sranda, dřív prý taky hodně cestoval, proto má radost, když může podobným lidem pomoct takovou drobností. Ve zkratce vyprávíme náš příběh (hlavně svícnu a smajlíka). Rychlostí blesku prosvištíme předměstím a pod kostelem se s Fetou loučíme 🙂

Kostel byl postavený okolo roku 1150 úplně na jiném místě, něž stojí dnes. V roce 1883 byl zachráněn před demolicí konzulem Fredrikem Georgem Gadem a po částech převezen na dnešní místo.

V roce 1992 byl kostel vypálen black metalovou ikonou Vargem Vikernesem z kapely Burzum, kterou jsem dříve poslouchal. Vikerens v průběhu několika let podpálil desítky křesťanských kostelů po celém Norsku. Kromě toho byl odsouzen za vraždu kytaristy kapely Mayhem.

V písničce od Burzum jsou i záběru z onoho požáru:

Vstup pro studenty vyjde na 40 NOK. Michal se byl uvnitř podívat a byl poměrně zklamaný. Interiér krásný, o tom není pochyb, ale je přístupné jen přízemí, které není nijak velké. Opět si povídáme s milými lidmi a dozvídáme se něco o impregnaci, která je cítit skoro u každé tradiční dřevěné stavby. Je to prý obyčejná přírodní pryskyřice, která se používá i dnes.

Směřujeme do centra. Hodinu po návštěvě kostela jsme se přemístili k dalšímu obchodu. S nadsázkou si říkám, konečně se zatáhla obloha a na chvíli prší. Schováváme se u vchodu do obchodu KIWI.

Michal se z obchodu vrací s obrovským úsměvem na tváři. Já už tuším, že šílené věci se stále dějí. A taky že jo. Nějaký týpek si nás prohlížel a ve frontě u kasy dal Michalovi obrovský pytel s plechovkami na vrácení. Michal je naházel do automatu a získal tak 86 NOK!! Nemám slov. Když už si myslím, že nás nemůže nic překvapit, stane se něco nepředvídatelného.

Pohostinnost a ochota místních lidí nemá hranice.

Foto od Michala. Takto vypadá dobrý člověk.

Zkoušíme si stopnout kamion s nábytkem. Slečna řidička by nás velice ráda vzala, ale má jen jedno místo pro spolujezdce. Mohl by jet jen jeden z nás, což nechceme. Jdeme tedy pěšky.

Za vrácené plechovky jsme koupili grilovací klobásky s barbeque dresingem zdarma a čerstvý chléb. Polní kuchyni jsme rozbalili přímo před obchodem a vesele si vaříme 😀 To je panečku gastroporno!

Smajlík a divní lidé obědvající před obchodem přitáhl pozornost pána, který se s námi dává do řeči. Mezi řečí se ptáme, kam bychom se měli vydat strávit noc, kde je to zajímavé. Radí nám cestu na hřeben nad Bergen, kde je to nádherné. Máme si ale dát pozor, ve změti cestiček se prý turista snadno ztratí.

Dáváme na jeho radu a po obědě vycházíme směrem, který mám ukázal prstem. Už jsme daleko za obchodem, v tu za námi slyšíme kohosi utíkat a funět. Je to ten pán a utíká za námi, aby nám předal mapu naší cesty, kterou doma rychle vytiskl! Loučí se s námi s úsměvem a slovy „don’t get lost’“. Jak milé a neuvěřitelné zároveň.

Foto s pánem od Michala. Takto vypadají dobří lidé (hlavně teda ten uprostřed).

Už je zase hezky. Prudkým kopcem stoupáme na horský hřeben nad městem. Připomíná nám to tu Beverly Hills.

Pán nám poradil skvěle. Během pár hodin chůze jsme vyměnili velkoměsto za divokou přírodu. Procházíme spletí úzkých cestiček, pijeme vodu z jezer a potoků. Je tu hodně komárů a stojatou vodu raději filtruji.

Zlatá hodina se tady protáhne alespoň na tři.

Necelé dva kilometry od Mt. Ulriken a hory Montana, zakládáme tábor u jezera Nubbevatnet. Je pátek večer a i místní vyráží nocovat do přírody. Nedaleko nás kempuje skupinka dětí. Nezdá se to, svítí slunce, ale už je půl 11 večer.

Najít rovný plácek bez bažiny bylo taky náročné.o něj

 

Po netradiční večeři (suchary s falešnou Nutellou) zkouším pár náhozů v jezeru. Na splávek ani vláčení žádná reakce. Komáři a mušky nás tvrdě atakují. Tady u vody jich je nejvíc. Přišel k nám rybařit otec se synem a nabídli nám repelent. Pomáhal tak půl hodiny.

Je pátek, jedna hodina a okolo jezer tiše posedávají rybáři. Nejsou vidět ani slyšet. Jen občas lze zaslechnout šplouchnutí návnady.

Náhle ke mě přiběhl zmatený běžec v tílku a ptá se na cestu. Ztratil se a pár hodin tu už běhá dokola. A to je místní! To je přesně to, o čem mluvil ten pán. Ukázal jsem mu směr, odkud jsme přišli, tak snad dorazí v pořádku. Musela mu být pěkná zima.

Michal šel spát. Já sedím na kameni z jezera, vychutnávám kávu a neopakovatelnou atmosféru.

Jsem absolutně bez starostí. Ty se totiž zúžily pouze na potřebu jídla a střechy nad hlavou. Nic ostatního není potřeba řešit. Mám tolik pocitů, ale slovy vyjádřit nejdou.

Člověk na takové cestě očeše svůj dosavadní přepychový život jen na to nejdůležitější. Být sám se sebou vede k mnoha myšlenkovým pochodům a člověk má čas si uvědomit spoustu věcí, byť jen malicherností.

Mám například velkou radost z čisté toalety, kde můžu dopustit pitnou vodu a vykonat potřebu. Nedej bože, když najdeme volnou zásuvku, Wi – Fi nebo teplou sprchu zadarmo. To je potom luxus a přežitek. A o tom to je – o užívání maličkostí, které nám v běžném životě přijdou jako samozřejmost a dělají náš svět jednodušší. 

Když k tomu přidáme nejkrásnější přírodu na světě a bláhové lidi, nemůže člověku nic chybět. A toto je podle mě nejdůležitější poznání při cestování. Uvědomění. Přítomnost.

Jdu se projít a doufám, že najdu cestu zpět. I kdyby ne, stojí to za to. Sedím s otevřenou pusou a hledím na světélkující přístavní město Bergen pode mnou. Je zima, tipuji maximálně 5 °C a fouká ledový vítr.

Na dnešní den budu do smrti vzpomínat, stejně jako na celou cestu!

Za světla by se mnohému usínalo blbě, já jsem ale natolik unavený, že rychle padám do říše snů o trolech a vílách.

Dnešní cesta na mapě:

Sobota

11. den dobrodružné cesty po Norsku –  Bergen, Bryggen, Fløyen

Probouzím se asi po pěti hodinách spánku. Večer jsem si slíbil, že vstanu na východ slunce. V 6 hodin se ostré paprsky přehouply přes pohoří a probodávají můj orosený stan. Je to krásný pohled.

Michal ještě spí, zůstávám taky ve spacáku a za chvíli opět usínám, polovinou těla ve stanu, polovinou na trávě 😀

To není bordel, jen když potřebuji můj malý ručníček 30×20 cm na dně batohu, musím přeorganizovat všechny věci 😀

Po snídani (opět fejková Nutella) a očistě ve studené vodě, opouštíme pohodlí travnatého břehu jezera. Umyté vlasy jsou bezva věc!

Turisté na procházce zaslechli, že se mezi sebou bavíme česky a hned se k nám hlásí, jako bratia ze Slovenska! Pár let už tu bydlí a takové počasí, jako posledních deset dní nepamatují. Místní udávají, že se s podobně teplým počasím nesetkali až 25 let.

Zálohované jsou tu plechovky i PET lahve všech velikostí. Všímavý člověk jich po městě najde spoustu. Někteří turisté plechovky nevracení nebo o záloze ani neví. Neznamená to však, že je tu nepořádek. Naopak, tak čisté město jsem dlouho neviděl. Lidé jsou tu opravdu ohleduplní, jak vůči sobě navzájem, turistům i životnímu prostředí. Možná proto jsou 30 let před námi.

Výstupu na Mount Ulriken se vyhýbáme. Míříme přímo do přístavu, do historické části Bergenu. Doslechli jsme se totiž, že v Bergenu právě probíhá obří mezinárodní festival Hanseatic Days 2016. A to si nenecháme ujít!

Trošku prší, Michal s potěšením poprvé vytahuje svoji pláštěnku, ve které vypadá jako modrá kachna 😀 Na elektrický pohon tu nejezdí jen Tesly, ale i Renaulty, Toyoty a další.

Miluju zdejší smysl pro úhlednost a detail.

V malém přístavu na předměstí vaříme oběd – instantní těstoviny se sušenými rajčaty. Nějak mě to zmohlo a dávám si šlofíka v trávě přímo u pěší zóny. Zanedlouho slyším kroky (je to sen, nebo realita?). Přichází k nám vysmátá slečna a zvědavost nenechává její pusu zavřenou. Prý ji to k nám nějak přitáhlo a chce si povídat, je to studentka architektury.

Ve zkratce jí povídáme náš příběh, ptáme se, která místa nesmíme v Bergenu vynechat a kde bychom mohli prodat svícen 😀

Po včerejšku a vůbec všech předchozích zážitcích s místními, se není čemu divit. Člověka takové milé setkání prostě těší 🙂

Vracíme se do rodiště žháře, vraha, ale především zakladatele kapely Burzum, Varga Vikernese. Na rozdíl od něj, je město Bergen mírumilovné. Slunce nad hlavou má jistě velkou zásluhu na mám názoru, páč Bergen je považováno za nejdeštivější město na světě.

„To bude asi ten festival“, říkáme a kráčíme směrem k největšímu hluku. „Áha, tak to asi nebude ten festival“ 😀 Ale dlouhý průvod gayů a lesbiček! Proč se nepřidat a oslavit život takový, jaký je! Be yourself! 😀

Do historické části Bergenu, Bryggenu už trefíme. Stejnou cestou jsme šli v týdnu ještě bez batohů.

Hned jsem se zamiloval do krásné paní policistky a šel se jí zeptat, jestli mi neudělá radost společnou fotografií. Slušně odmítla a nereagovala ani na moje psí oči a procítěné „plííz“ 😀 Aby zachránila situaci, poslala mě na svým kolegou. Asi 120 kg mariňákem typu drill sergeant 😀 Zdání ale klame, je to skvělý chlapík a souhlasil se selfíčkem 😀 Rozloučil se s námi slovy „take care!“.

Přístav už není tak klidný jako v úterý. Změnil se v módní molo tradičních šatů a proudící davy turistů z celého světa. Úplně si dokážu představit, jak to tady vypadalo v dobách největší slávy lodní dopravy. Připlula dokonce i obrovská vojenská loď norského námořnictva a kotví mezi těmi zdánlivě maličkými dřevěnými loděmi patřící rodinám bývalých zaoceánských obchodníků.

   

Pro turisty jsme součástí festivalových atrakcí. Nevěřícně se otáčí za našimi batohy, naopak my jim závidíme lehká záda. Procházím okolo stánku s fotoaparátem a mává na mě slečna, ať se jdu vyfotit. Tak jdu 😀

Postavila mě před zelené plátno a ať si vyberu pozadí, které chci na fotce. Cvak a je to. Fotka ihned putuje na Facebook a webové stránky festivalu. Vyzývám Michala, ať se jde taky vyfotit.

Pomalu odcházím, když ke mě přichází fotograf Eivind Senneset a povídá, že mě má vyfoceného před zeleným plátnem. Bez váhání mu dávám souhlas ke zveřejnění. Prohodíme pár slov o focení, pak zmizí v davu turistů.

Na oficiálních stránkách festivalu (kde je i více fotografií) se poté objevila tato fotografie s textem: Backpacker Forest Trenz has his photo taken by Phyllis Meyjes at a green screen photo booth at the Dutch pavillion. Photo: Eivind Senneset, Bergen kommune.

Je to sice nealko, ale ta chuť piva je neocenitelná. Domácí pivovar Hansa tu má svůj stánek a rozdává nealkoholické pivo zdarma. Chvíli tu postojím 😀

Součástí Hanseatic Days je ukázka tradičních řemesel, jako například starý způsob výroby lana ze čtyř pramenů. Mezi napnutými prameny stojí dvě osoby na pojízdných vozítkách, které se kroucením kličky přibližují k sobě a utahují tak lano.

Informační centrum pro turisty je otevřené i v sobotu večer. Ptáme se na cestu k letišti veřejnou dopravou. Dnes ještě budeme spát v Bergenu, ale zítra nás čeká cesta k letišti, kde někde poblíž přečkáme poslední noc.

Za oknem v infocentru necháváme svícen. Zítra si pro něj přijdeme, věřím, že tu bude v bezpečí 😀 .

Místní přírodu jsme poznali, je na čase ochutnat místní jídlo a kulturu. Začneme zlehka dumpster divingem 😀 😀

Festival je v plném proudu. Čepované pivo tu vyjde v přepočtu až na 230 Kč za půllitr. Zkouším, zda jsou tu stejně vostří securiťáci jako u nás. Nikoliv. Týpek mi velice mile poradil cestu na horu Fløyen, kde bychom chtěli strávit dnešní noc.

Cesta se klikatí mezi nádhernými domečky s dřevěnými obklady. Prolézám každé malebné zákoutí. I veřejné prostranství může mít styl a kulturu. Moc se mi to líbí.

 

Chtělo by to sklenku vína. Nebo dvě. Nebo lahev.

Stoupáme výš a výš a výhledy jsou čím dál krásnější. Právě připlouvá největší loď v přístavu. Je větší než Titanic, i když s jedním komínem.

Tato paní šla kolem nás, když jsme si pochutnávali na spadených jablkách. Moc se mi líbila, bohužel nerozumněla moc anglicky, tak jsem si fotku vyprosil znakovou řečí 😀

Na horu Fløyen, ležící nedaleko nad Bergenem, jezdí zubačka i teď v 23 hodin v sobotu. Stojí to ale nějaké ty NOKy a my prostě chodíme pěšky. Díky tomu potkáváme zajímavé lidi. Třeba tyto Čechy, spěchající do Bergenu. Chtěli také spát nahoře, ale zítra by nestíhali letadlo.

Našli jsme jakýsi smradlavý batoh s věcmi, u cesty ležel. Byla v něm peněženka, rádio, svazek klíčů, baterky a dva Redbully. Celý byl špinavý a smradlavý, jakoby patřil nějakému alkáči nebo bezdomovci. Vzali jsme cennosti a batoh nechali u pokladny zubačky. Zítra zajdeme do banky, kde necháme peněženku s kreditkou.

Bergen je nádherné město. Dnes sleduji jeho světélkování z jiného úhlu.

Je půlnoc, opouštíme asfaltku a pomalu hledáme vhodné místo pro přečkání noci. Tu je dětské hřiště a támhle posezení u free grillu. „Hele, někdo tam sedí, jdeme tam.“ Jsou to dva mladí Poláci a zpočátku nesměle se s námi dávají do řeči. Po chvíli z nich vyleze, že jsou tu se stejným úmyslem jako my. „We are sailors“. Tak kluci jsou námořníci, které kapitán vyhodil na tři dny do divočiny, protože potřeboval zpřístupnit loď turistům. V pondělí zase vyplouvají a do té doby musí přežít jen v riflích a s letním spacákem. Jo, tvrdý to mají.

Ukazují nám nejkrásnější vyhlídku na Bergen. Jednu noc už tady strávili, tak mají okolí prochozené. Zažíváme krásné přátelské setkání se spoustou srandy 🙂 Vlevo Kamil, vpravo Wojtek, fajn borci.

Bavíme se hlavně anglicky, polsky jen taktně zakončujeme každou větu ladným „kurwa“. A zkoušíme další srozumitelná slovíčka. Náramně se bavíme. Kamilovi a Wojtkovi je zima. Je tu ohniště, grill, rozděláme oheň! A za malou chvíli máme táborák jak na potlachu na Oslavce. Možná větší.

I bez chlastu se dá vést s Poláky u ohně debata na úrovni. Znatelně se ochladila, ale jdeme spát opět s hřejivým pocitem na duši. Na světě stále žijí dobří lidé.

Ve 3 ráno opouštíme naše kamarády a vydáváme se do temných lesů hledat místo na stany. Bloudíme pěšinkami a přicházíme na vyvýšené místo nad jezerem. Poslepu a takřka automaticky stavíme stany a usínáme.

Neděle

12. den dobrodružné cesty po Norsku –  Bergen

Teprve ráno za světla vidíme, jak krásné místo na spaní jsme si vybrali. Včerejší noc byla náročná, balíme se až v 11 hodin a doufáme, že se shledáme s Poláky u společného stolu na snídani, jak jsme si večer slíbili. Na štěrkové cestě u nás zastavuje profi oděná běžkyně. Slyšela nás mluvit česky a vrátila se k nám. Taky Češka, bydlí tu už 4 roky a za tu dobu jsme snad třetí Češi, které tu potkala. Zvláštní, i my jich za třináct dní potkali víc. V rychlosti jsme pokecali. Říkala, že díky sportu tady většina lidí přežívá těžké norské podmínky. Půl roku tmu, zimu a déšť. Člověk musí pořád něco dělat, aby se nezbláznil. Proto má celý den přesně naplánovaný. Mrkla na hodinky a povídá „už mám 15 minut zpoždění, musím běžet!“ A běžela.

Doplněno po příjezd: Ukázalo se, že souhra náhod pokračuje. Běžkyni podle fotky poznala moje kamarádka, je to její spolužačka z gymplu 😀 Svět je malý.

S polskými kamarády se shledáváme na záchodě u vyhlídky, která je již plně obsazena davy turistů. Nabíráme vodu a přesouváme se k posezení v lese. Snídáme přímo královsky. Večer jsem Kamilovi a Wojtkovi slíbil, že jim uvařím kávu. Plním svůj závazek. Kluci očividně potřebují rozproudit krev v žilách.

Bez stanu a v letních spacácích byli donuceni hledat nouzové útočiště na rozestavěném dětském hřišti. Kamil nám ukazuje „vtipné“ video zimou se klepajícího Wojtka ze čtvrté ranní.

Odněkud z lesa se vynořil další Polák v kapuci (snad všichni nosí kapuce). Jmenuje se Nikolaj a pár dní přespává v okolí Bergenu a hledá práci. Je to správný tulák. Stejně rychle jako se objevil, tak i zmizel.

Kamil i Wojtek jsou rádi za naši společnost. Provádí po nejzajímavějších místech v okolí.

Házím pohled na Michala: „Tyvole, není divný, že cítím svoje nohy, aniž bych se vyzul?“ 😀 „Hej, to jsem zažil dneska ráno!“ 😀 Snad nás zítra pustí do letadla.

I přes davy turistů, stojí vyhlídka vedle horní stanice lanovky Fløibanen, za návštěvu. Loučíme se s horou Fløyen a za doprovodu vtipných hlášek Poláků, scházíme klikatou cestou dolů do města.

Za tuto fotku děkujeme pomatené Němce 😀 . Díky, děvče!

Vymotat se odtud s batohem na zádech nebylo vůbec jednoduché 😀 A všichni se nám smáli.

Užíváme si poslední den festivalu Hanseatic Days a utrácíme poslední NOKy. Kluci se s námi na chvíli loučí, jdou hledat sprchy, slečinky 😀

Procházíme rybím trhem s nepřeberným množstvím mořských pochoutek. Ochutnal jsem salám z kosatky, Michal si kupuje celou štanglu. Chuťově jsem necítil výrazný rozdíl oproti jiným salámům.

 

Ha! Holky od ryb se rády fotí. Tak říkám, ať udělají nějaké pořádné ksichty 😀

Michalovi se zase líbí tato Geisha. Mluví na nás jemným hláskem. Pochází z Vietnamu a je tady na dovolené. (A strašně hezky voní… 😀 )

Nasáváme slanou přístavní atmosféru. Je tu rušno, lodě připlouvají a zase odplouvají. Pro fotografa nekonečné množství inspirace. Přístavy mám rád odmalička.

Jdeme na smluvený sraz k plachetnici Poláků. Ti mezitím (nelegálně) kšeftují s alkoholem a cigaretami. Potají jako za prohibice, sjednávají detaily se správným norským šmelařem.

Po uzavřeném obchodu nám s kapitánem lodi GENERAL ZARUSKI domlouvají vstup na palubu! Náš týdenní cíl, dostat se na loď, bude alespoň z poloviny úspěšný. Sice nevyplujeme, ale loď je alespoň na chvíli jen naše 🙂

 

GENERAL ZARUSKI je zrekonstruovaná plachetnice z roku 1939. Je to jedna z nejstarších aktivních polských plachetnic. V provozu je po celý rok a posádka to s ní nemá jednoduché. V podpalubí sice najdeme moderní přístroje, ale jen ty nejnutnější. Většina lodi ctí staré námořní tradice spojené s těžkou dřinou.

Wojtek s Kamilem nám vyprávěli mnoho perných zážitků a krušných chvil, které na lodi zažili. Pro nás je zážitek už jen stát na palubě 🙂

V brožurce s programem festivalových dnů jsme se dočetli o chystaném akrobatickém představení. V přístavu už se hromadí zástupy diváků. Ve výšce třiceti metrů nad hladinou, projede cyklista po 3 cm tenkém laně. A fakt že jo! Předvádí přitom neuvěřitelné cirkusové kousky.

Před námi stojí paní s manželem a v ruce drží pytlík s garnáty (čti správně, ne granáty 😀 ), přesněji krevety. Po chvíli se otáčí a sjíždí nás pohledem. Vezme manželovi sáček a automaticky nám nabízí ochutnávku. Ha! Tak přeci jenom ochutnáme nějaké ty mořské živočichy 🙂

Je to moc milá paní, ukazuje nám, jak se přes krunýř dostat k masu a vysvětluje, že lepší a čerstvější krevety bychom nikde nesehnali. Jsou taky pěkně drahé, dodává.

Zatímco ostatní se zatajeným dechem doufají, že cyklista spadne do ledové vody, z druhé strany se na nás pořád usmívá jedna paní. Úsměv opětujeme, což jí dodalo odvahu a přistupuje blíže. Vysvětluje nám, že jí Michal neuvěřitelně připomíná jejího syna 😀 Ukazuje nám fotku a fakt že jo, úplnej on! Musí si Michala vyfotit, aby měla důkaz 😀

Cyklista nespadl, diváci tleskají. Obchody budou brzy zavírat, jdu nakoupit poslední suvenýry. Michal mezitím hlídá batohy. Když se vracím, už z dálky se musím smát. Kolem něj stojí skupina turistů a očividně vedou přátelskou debatu. Přidávám se.

Štědří lidé (foto od Michala)

Jsou to Indové, doktoři, žijící v Massachusetts a v Norsku jsou na poznávacím zájezdu. Syn jednoho z nich právě absolvuje stejně šílenou cestu jako my, někde v Americe. Při odchodu se srdečně loučíme a při podání ruky předává jeden z nich Michalovi 50 € bankovku. Tak to teda ne! Michal se hádá, to nemůžeme přijmout. Zítra přeci odlétáme, peníze nepotřebujeme. Muž trvá na svém a dodává „na přilepšenou“. Hlava nám to nebere.

Náš čas v Bergenu vypršel. Jdeme pěšky na autobusové nádraží Bergen busstasjon. Dáváme na dobrou radu pána z info centra a kupujeme si lístek na autobus pro zaměstnance letiště. Vyjde snad o polovinu levněji než normální letištní autobus.

Poslední architektura s racky.

Jsme v autobuse v kompletní sestavě – svícen i Wilson s námi cestují čtvrtý den. Spát chceme co nejblíž letišti, abychom zítra mohli na letiště dojít pěšky.

Vystupujeme u velkého objezdu Birkelandskrysset, který známe z nedávné cesty z letiště. Tak a teď jen najít nějaký plácek, kde přečkáme poslední noc. Támhle vedle kolejí je nějaká zeleň, to vypadá slibně. Na dva stany tu je mezi stromy místo.

Otáčím se a vidím dva týpky. Jsou to další Poláci, takový podivíni a také hledají místo na nocleh. Moc nemluví, ale dozvídáme se, že to je jejich první a poslední noc v Norsku. Koupili si výhodnou letenku na dva dny v Bergenu.

Trošku se uskromníme a jeden stan navíc se tu vměstná. Borci stejně hned usínají a hlasitě chrápou.

Mám hlad, ale nejprve musím pro vodu. Vzpomněl jsem si, že budova naproti nám má z druhé strany velkou fontánu. Je to sídlo telekomunikační společnosti Telenor Maritime. Takže jim jsem vděčný za dnešní teplou večeři 😀

Kdoví, co v tom všechno plave, raději vodu přefiltruji. Vesele si nabírám vodu a naproti mně kráčí povědomá postava. Polák Nikolaj! Ten, který se dnes ráno záhadně objevil se objevil opět! A to na úplně jiné straně města 😀

Smějeme se. Nikolaj takovým náhodným setkáním říká „Tramp magnetism“ a to se mi vrývá do paměti. Trampský magnetismus nám v Norsku fungoval na 110 %. A tak dva kilometry od letiště, dvacet metrů od kolejí, v lesíku o dvaceti stromech, strávíme noc se třemi Poláky.

Nikolaj je správný tramp. V Norsku se týden toulal a hledal práci. Zjistil, že pracovních pozic je dostatek, tak jede domů pro sako a za týden se vrátí do Bergenu a zůstane tu. Vůbec se toho nebojí, rozdělal si oheň přímo naproti oknům Telenoru a uvařil veganskou večeři.

Norské dobrodružství je s námi do posledních okamžiků. Je to tak intenzivní.

Předávám Nikolajovi vizitku, ráno vstává v 6 hodin a letí dřív, než my. Už se asi nikdy neuvidíme, ale kdo ví… tramp magnetism.

Naše pěší trasa na mapách (z letiště na letiště):